RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

Dneska jsem si přispal a tak mi ranní káva voní u počítače až teď o půl jedenácté. Přeji Vám kamarádi na FB také spánku co tělo žádá a když už se člověk probere, aby měl možnost žít, jak chce. Někdy ale drobné rozdílnosti v pohledu na jednu věc mohou navodit pře, přestože jde o „pře“ milé a nevážné. Stále jde ale o rozpor, kdy si jeden stojí za svým a druhý jen kroutí hlavou. Stávalo se mi to s tátou už jen proto, že oba jsme byli rození individualističtí paličáci, jak říkal táta: „Jsem sólo kapr a ty seš po mně…“ – Jenže přes tyhle občasné „pře“, jsme se měli nadevše rádi. A k tomu dnešní fejeton ze seriálu „Ranní káva s Richardem“:

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 13 /365 - Přes pře…

S tátou jsem se často přel stran nepodstatných detailů. Třeba o tom, kudy je cesta z Plzně do Sokolova kratší a rychlejší. Táta si stál za variantou přes Mariánské Lázně a já přes Toužim. Nikdy jsme ani jeden neopomněl druhému okomentovat jeho cestu, když jel jinudy, než by jel on sám. Faktem je, že povahově jsme byli jeden větší hecíř než druhý se sklonem vyprovokovat druhého k sázce, třeba jako: „Tak o co se vsadíme, že tudy je to o 15 minut rychlejší…“ – Za desítky let jsme se nakonec nevsadili snad proto, aby nezanikl důvod se v dobré náladě špičkovat, hecovat a provokovat k předkládání argumentů, proč zrovna ta moje cesta přes Mariánky nebo přes Toužim je tou nejlepší.

Kdykoliv pro mne táta v životě cokoliv udělal a nebylo toho málo, přel jsem se s ním o tom, že nemám možnost mu to nějak vrátit. On mávnul rukou: „Rodičům se nic nevrací, to budeš vracet svým dětem a vnukům…“ – Nějak jsem to nechápal, ačkoliv mám už dospělou dceru. Až teď, měsíc po tátovo odchodu ze světa, když Markétka něco ode mne potřebuje, nejen to udělám jako dřív, ale navíc u toho myslím na tátu, že svůj srdeční dluh k němu skutečně poctivě splácím dceři…

Jo a ještě se chci svěřit, že od té doby, co je táta mimo svět, jezdím z Plzně do Sokolova jen přes Mariánky. Nepřipouštím sice, že je to cesta kratší a rychlejší, ale jede se mi tudy tak nějak líp.

---

Milí kamarádi, přemýšlel jsem, jakou fotku k tomuhle fejetonu dát a našel jsem jednu prázdninovou z roku cirka 1976, kdy jsme byli na výletě ve východním Německu na hradě Wartburg. Nic si skoro z toho nepamatuju, ale vím, že mne bolely nohy a táta mne pak vzal na ramena a já ho za to celou dobu, co mne nesl – drbal na hlavě. Jsou to prázdniny dávno časem odváté, ale ta fotka dokazuje, že ani po dlouhém čase pocit, že k sobě lidi patří, ať jsou v časoprostoru kde jsou, nestárne :-)

rl

rl

23. 7. 2017 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved