RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 18 /365 - Děkuji ti Mekáči

V dnešní „Ranní kávě s Richardem“ mi dovolte, prosím, abych veřejně poděkoval společnosti McDonald's:)

Důvodem je, že si naše dcera Markéta po dvanácti letech opět dala jen tak ve veřejném stravování „hamburgera“. Nechci vůbec rozebírat, zda je tohle jídlo zdravé, to ať si každý jí co chce – přičemž dodám, že nejsme pravidelnými hosty v McDonald's, ale když už někam jedu po dálnici a chci se rychle najíst, navíc v čistém fajn prostředí – tyto restaurace mi pro tenhle účel naprosto vyhovují, zvlášť jsem si v poslední době oblíbil docela zdravé jídlo tam za pár kaček prodávané – zahradní salát se sýrovou zálivkou.

rl

rl

Tedy – když jsem jel s dcerou, ona jako „celiak“ (člověk, který nesmí jíst lepek), neměla šanci si dát hamburgera, protože housky samozřejmě lepek obsahují a tak jsme se raději těmhle restauracím vyhýbali, abychom nedělali chutě.

Před dvanácti lety jsme se dověděli diagnozu „celiakie“ a netušili, že se s tím Markétka rychle srovná. Zprvu, když jsem jí doma řekl: „Co na tom, na jídle život nestojí, prostě nebudeš jíst chleba, rohlíky, knedlíky, zahušťované omáčky, špagety, pizzu…“ – Tak mi Markétka odpověděla: „Tobě se to řekne! Když já mám ráda rohlíky…“ – Načež jsem otevřel špajz a všechny rohlíky hodil do koše se slovy: „Vždyť ani nám s maminkou nebudou scházet!“ – A skutečně jsme rok poctivě drželi s malou dcerkou dietu, abychom pochopili, jaká úskalí to přináší. V té době nebylo tolik bezlepkových surovin a hotových potravin na trhu jako dnes a mnoho obchodů vůbec nic takového nenabízelo vůbec, nicméně zakrátko jsme si zvykli a život šel šťastně dál, až po roce dcera řekla: "Už mi to nevadí a vy si jezte, co chcete..."

Na celiakii platí jediná léčba – přísná dieta a pak je člověk vlastně zdráv a nic mu nechybí. Po čase jsme se zorientovali na trhu výrobců bezlepkových potravin. Nejprve jsme objednávali chleba z Ostravy, pak ho začali kupovat v drogerii DM a jak se rozšiřovala nabídka na trhu, zmapovali jsme snad všechny výrobce a prodejce. Zvykli jsme si, že malinký chleba stojí stovku a rozhodli se to nekomentovat, neboť každý člověk má v životě něco, co k němu patří, aniž by si to přál. Třeba kuřáci, byť dobrovolně, ale přece, utratí za cigarety taky majlant…

Vím, ono přirovnání je na hlavu postavené, ale to snad proto, aby se člověk měl důvod zamyslet nad tím, že všechno v životě něco stojí a když má někdo brýle a druhý ne, taky se o tom dávno nemluví, že toho to něco stojí a druhého nic. Prostě tak jde život.

Ze začátku skoro nebylo možné, aby se Markétka v restauraci najedla. Polévky, hotovky, smažená jídla, to vše zpravidla obsahuje lepek. Časem se začala tu a tam objevovat nabídka bezlepkových jídel, jako třeba v Globusu, kde každý den jedna hotovka bývá bezlepková. Pro normálního člověka je to věc nepodstatná, ale pro „celiaka“ je to dar, jako pro vozíčkáře je dar bezúrovňový vstup.

Markétka milovala jako nejmilejší jídlo pizzu. Od 10 let, kdy byla určena diagnoza, jí v pizzerii neměla. Domácí pizza je fajn, ale nemá to tu atmosféru, když celá rodina sedne v restauraci kousek od pece… a vychutná si vůni prostředí. Nedávno jsem objevil pizzerii v Příbrami, kde na jídelním lístku mají i bezlepkovou pizzu. Už se těším, až tam Markétku pozvu. A tuhle jsem u dálnice zastavil na zahradní salát v McDonald's a koukám jako blázen, že mají i bezlepkový hamburger...

Jsou to dva dny, co jsem Markétku na něj v Plzni pozval. Taková blbost – obyčejné jídlo v housce – a ona byla šťastná: „Tati, kolik jich tu za rok sním? Dva? Ale ten pocit, že mám tu možnost! Vždyť jsem tady nebyla dvanáct let!“

Moje poděkování pro McDonald's není bezúčelné. Rád bych, aby inspirovalo všechny další, kteří provozují občerstvení nebo restaurace. Vždyť na tom neproděláte! Bezlepkový hamburger je shodný jako normální – rozdíl je v housce a za tu si člověk s celiakií připlatí navíc 20,- Kč. Někdo možná řekne: „Cože?! Dvacku navíc příplatek jen za jednu housku?!“ – Ale na to celiak odpoví: „Tady nejde o peníze, ale o to, že ta možnost je!“ – Celiak je zvyklý, že je všechno pro něj výrazně dražší, ale chce žít jako každý jiný, tak hold dá za jídlo víc na úkor třeba onoho kouření nebo alkoholu.

rl

Jednou mi jeden kamarád řekl: „Na to bych neměl a dceři bych to prostě nemohl kupovat, protože tolik nevydělávám!“ – Reagoval na to, když viděl, že jsme za pár věcí utratili tisícovku. Malý sáček se slanými preclíky za 30 korun, malý chleba 300g za sedmdesát korun, čerstvý rohlík třicet korun… a vzápětí si ten kamarád koupil za devadesát korun cigarety… Pro celiaka není podstatné, kolik co stojí, ale že to je. Děkujeme každému restauratérovi, že na to myslí:) a přejeme mu obchodní úspěch, protože to zaručí další a další rozšiřování nabídky bezlepkových jídel, která jsou nakonec často vyhledávaná i lidmi bez celiakie už jen proto, že jsou to jídla zřejmě (myslím si to) i všeobecně zdravější.

25. 8. 2017 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved