RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 24 /365

Když klukovina zachrání život

Byl zasněžený únor roku 1987 a v kapse mě svěděl čerstvý řidičák. Věděl jsem, že v garáži stojí švagrův nevyužitý Simson. Tohle jednostopé přibližovadlo tak lákalo, že od rána hučím mamince do hlavy: „Ale už jsem dlouho nebyl u dědy v Kynšperku! Ale ani nevíme, jak se mu daří! Ale…“ – Těch „ale“ bylo bezpočet. Maminka snese dost, ale co s dospívajícím klackem, který nekouří, nebere drogy a jakž-takž zdárně prochází průmyslovkou? Chtěla by mi dovolit radostnou jízdu krajinou, abych prvně okusil, jaké to je, svobodně si jet na motorce tam, kam chci. „Ale co ten sníh? Jsi normální? Na dědu se jen vymlouváš!“ – „Mami, vždyť celou zimu jezdím na kole, v tom není rozdíl!“ – „Jezdíš a já se zlobím!“ – „Mami, mami!“ – „Tak si jeď, kam chceš!“ – Uzavřela diskuzi, doufajíc, že její ironické „jeď si kam chceš“, nevezmu vážně.

Jenomže díky tomuhle skoro hádání se s maminkou, jsem si uvědomil, že skutečně jsme nebyli oproti jindy delší čas u dědy. Dvanáct kilometrů nás od něj dělilo, telefon neměl a internet tehdy nebyl. Nebýt nového řidičáku a touhy se projet zasněženou krajinou - jako blb na motorce, nenapadlo by mne – ještě kluka - mít najednou o dědu strach. Chvilku jsem stál v garáži a přemýšlel, zda zklamu maminku a vyrazím. Zda všechno tohle rozčilování doma nepředchází karambol, abych nakonec dal mamince za pravdu, že jsem měl poslechnout, a kdybych tak učinil, nevymáznul bych se někde…

Vidím se v té garáži zpětně i po tolika letech. Pomalu nasednu a pak to oroštuju, aniž za sebou zavřu vrata, která vrzala a mohla by tak dát rodičům pokyn k poslední možnosti zasáhnout. Za chvilku zvoním na dědu. Neotvírá. Přelezu bránu do dvora. Po hromosvodu vyšplhám do otevřeného okna a na koberci, v promrzlé místnosti, najdu dva dny tady ležícího dědu. Zavolám záchranku. Doktor potom řekne, že stačilo přijít o pár hodin později a děda by po mrtvici na zemi ležící na podchlazení umřel. Tahle moje klukovina - jízda na motorce zasněženou krajinou, prodloužila dědovi život ještě o pár dalších šťastných let. Maminka neřekla ni slova. Jen mne pohladila po tváři.

rl   rl

P.S. Ilustrativní fotografie jsem nedávno v Kynšperku pořídil s tím, že vím, že se už asi nikdy za ony dveře nepodívám, ale v paměti mám beztak celou dědečkovu domácnost, takže to nevadí. Tehdy, v roce 1987 jsem po šílené jízdě na motorce zasněženou silnicí právě u těchto dveří pod tímto oknem marně na dědu zvonil. Jo, jsou to paradoxy – musel jsem udělat totální blbost – jet na sněhu na motorce a to hlavně proto, abych ozkoušel nový řidičák jen tak v praxi – abych tím dědovi prodloužil život o 4 krásné roky.

15. 10. 2017 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved