RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 25 /365

Jak vznikají drby

Když potkám kohokoliv a on je s kýmkoliv, než by se oficiálně očekávalo, nezajímám se o to „kdo co jak proč“ a zrovna tak uvažuji, že by mělo být takhle hleděno na mne. Ať ten nebo onen má najednou miliardu, nebo zkrachnul, nešířím to dál, protože každého věc, jak si stojí v soukromí. Kdyby ale takhle uvažoval každý, vymřel by fenomén zvaný „drby“ a hodně lidí by si nudou drbalo hlavu.

Proto, když se někdo přímo za drby pachtí, ať si poslouží. Dospěl jsem v životě tak daleko, že si myslím, že je jedno, kdo co říká, přestože se mne to jakoby týká, za předpokladu, že se dotyčný sám „drbáním“ poníží už jenom tím, že je toho schopen, načež se v mých očích pasuje „níž“ ve společnosti, než případná tíž k mému vrubu, vyplývající z jeho „drbů“.

Ostatně někdy vzniknou drby lehce. Dokonce jejich autor nemyslí nic zle, jen je líný se zamyslet a poznat pravdu. Postačí k tomu zlenivění číst texty pod fotografiemi. A o tom při vůni ranní kávy dnes píšu.

rl

Na první fotce jsem s Helenkou. Je to moje nová kolegyně z televize Šlágr. Zpívá a moderuje. A má krásnou dcerku. Záměrně jsme se nechali společně vyfotit v zákulisí televize – přímo v kuchyňce vedle studia. Byla nás tam celá parta – telefonistka Renča, produkční Zdenička, mistr přes autorská práva Jarda a děvčata ze skladu. Všechny ty prima holky, co tam makají každý den od rána do večera, jsou zvyklé, že když přijedu, dělám mezi natáčením srandičku za srandičkou. Vlastně mi to není cizí. Miluju, když se lidi kolem smějí a já tak mohu nabírat energii pro vše, co na volné noze dělám. Proto, když do kuchyňky vstoupila Helenka s dcerkou, před všemi na maličkou promluvím: „Ahooooj! Ty mne sice neznáš, ale já jsem ten strejda, co tvé mamince každý měsíc posílá alimenty…“ – A poněvadž je Helenka obdařená improvizačním smyslem pro humor, ihned zareagovala: „No tak jdi k tatínkovi…“ – A protože u toho byla úžasná kamarádka Renča Zhyrnova, která vzala do ruky mobil – vznikl tenhle snímek, kde skutečně vyhlížíme jako spokojená rodinka…

Kdo nečte víc než úvodníky, zanechá v sobě dojem, že mám novou rodinu. Uteče týden, dva, aniž víc o tom přemýšlí, sedne si v něm tenhle vjem a až se s někým bude bavit o Helence nebo mně, možná hodí k dobru: „Hele, čoveče, von teď je nějak s tou moderátorkou ne? Jen nevím, co ta malá holka, ta je jeho?“

A pokud se to stane, jsem schopen to každému odkývat, protože drby, aby měly smysl, musí být mimo mísu. A pak se tím i bavím. Nedávno jsem to říkal jednomu kamarádovi: „Když si na sebe nevymyslíš nějako malou lež, lež jako věž - si vymyslí o tobě druzí. Vycházím z toho, že do mého soukromí nic nikomu není a kdo se upřímně o druhé zajímá, má se zeptat přímo jich, však nejlépe je, je zcela v jejich soukromí nechat být. Ale když už - přisolím polívčičku, tak jako se to stalo před deseti lety v Plzni na náměstí…

V té době jsem moderoval pravidelný pořad „Čétéčko“ a to na ČT1, vždy v neděli v podvečer. Byl to pořad představující zákulisí České televize a všeho, co na příští týden bylo naplánováno odvysílat. Moderátorské trio tohoto pořadu tvořila „televizní rodina“ – čítající herečku a moderátorku Ladu Jelínkovou (hrála v té době v Činoherním klubu v Praze), mojí dceru Markétku a mne. Všude se psalo, že „rodinu“ hrajeme, jen Markétka a já jsme skuteční „dcera a táta“, zatímco Lada není má skutečná žena a Markétky maminka… Avšak jsme si tak s Ladou na obrazovce vzájemně všichni tři sedli, že se stávalo, že si diváci mysleli, že jde o skutečnou rodinu…

rl
rl

Toho dne jsem vstoupil do banky, tam hned vedle hotelu Central, abych jako každý měsíc uhradil platbu za leasing auta. Nikdy jsem nezadal trvalý příkaz k úhradě takových plateb právě proto, abych měl důvod jednou za měsíc přijet na náměstí a jít do banky – cestou potkat kamarády a obchodní přátele, zajít s nimi na kafe, či jen tak se v bance paní na přepážce zeptat: „Jak se máte?!“ – Rád zůstávám v kontaktu s životem, který přináší každou vteřinou náměty k zamyšlení nebo přímo inspiraci k práci i životu samotnému. Stalo se to i tehdy.

Změnou oproti jindy bylo, že se mnou do banky přišla manželka Jitka. Paní na přepážce silně ochladla. Když byla transakce vyřízena, nevydržela to, z pod pultu vyndala oficiální časopis České televize zvaný „ČT+“, prstem ukázala na fotku „televizní“ rodinky (viz další fotky zde – Lada, Markétka a já a texty, kde se píše, že jsme s Ladou pouze kolegové) a spustila: „Že se nestydíte! Támhle v Praze máte takovou krásnou rodinu a tady se taháte s milenkou veřejně, jakoby nic!“ – Chvíli jsem se koukal do rozzlobených očí a pak šeptem poprosil: „Mohu se spolehnout, že si to necháte pro sebe?!“

1. 11. 2017 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved