RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

27/365: Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 27 /365

Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

Plzeň, Koterovská 85. Tam na sklonku osmdesátých let sídlila Střední průmyslová škola dopravní. Právě tam jsem prožil čtyři důležitá léta života. Člověk se přes noc z děcka stane dospělým. Opřen o zdi školy, jsem ještě ani ne patnáctiletý muchloval sedmnáctiletou Martinu. Prvně jsem ocenil schopnosti smyslu zvaného hmat, který na chvíli mozku dal mat, když prsty přes bílou halenku pocítili okraje podprsenky a já už byl jen krůček od prvního setkání s tím, o čem sním od čtyř let, kdy jsem se zamiloval do učitelky v mateřské školce. Ke krásnému dospívání patřilo i učení, zakazování vycházek na intru pro bodování pořádku na pokoji, nekupování obědů v menze, aby zbylo na kino s Martinou a odevzdávání starého papíru do sběru, aby bylo na večeře s Martinou.

Ať člověk dělal, co dělal, chtěl u toho vypadat dospěle a neohroženě.Na bramborové brigádě, v Hoře svatého Václava, nás bylo víc tříd. V jedné z dalších byl i kluk, od pohledu ranař. Možná spíš hraný ranař, ale kdo by riskoval, že to, co má denně na rtech, není pravda? Nešel pro výhružku daleko a každý se mu stranil. Nic jsem s ním neměl a byl mi fuk. Podvědomě ale registruji jeho slovní agresivitu a divím se jiným, od pohledu taky ranařům, že mu ustoupí. Za rohem se kasají, ale před ním mizí. V očích všech se jejich autorita snižuje a to chtě nechtě prosákne i k holkám a veškerý šarm natěšených lovců volných dívek mizí.

Jednou - zrovna v jídelně JZD baštíme guláš, se přiřítí hladová horda brigádníků vonících bramborovou natí a čerstvě vyoranou hlínou. Mezi nimi Ranař. Už má plato, už předejde frontu k okénku a už stojí u jídelního stolu za zády jednoho z nás. Ten vychutnává knedlík namočený do omáčky, když tu nad ním zaburácí: „Ty nevidíš, že jsem přišel?! Ty nevíš, že je tohle moje místo?!“ – Vyděšený strávník krčí rameny. Ranař položí tác na stůl a před zmlklou jídelnou demonstrativně koukne na hodinky: „Hele, už jsi někdy dostal ve 12.35 na hubu?!“ – Klučina bafne zbytek oběda a vytratí se. Ticho. Jen Ranař spokojeně usedne a napříč prostorem je slyšet, jeho srkání. Jsem šťastný, že se mi tahle ostuda vyhnula…

Za pár dnů se v jídelně JZD situace opakuje. Bohužel jsem zapomněl dávat pozor a na místo Ranaře bezděky usedl. Dojde mi to, až když mi někdo vysoký, ramenatý a naštvaný za zády zahudruje: „Hele, už jsi někdy dostal ve 12.35 přes hubu?!“ – Všechny zraky ztichlé jídelny míří na mne. Vím, že dostanu do huby, ale zadarmo se nedám. Jednu přece musí utržit i on. Co na tom, že já deset, ale tu jednu, co dostane on, si budou všichni pamatovat!

Sedící se v klidu otočím a razantně pronesu: „Já? No, ve 12.35 jsem už do huby dostal, ale jak koukám, tak ty ještě ne! Tak chceš do huby?!“ – Nezmůže se na nic. Nečekal pohodovou, ale naprosto suverénní reakci, při níž mu odhodlaně na život a na smrt hledím do očí. Stojí a zírá. Jézéďáckou jídelnu opanoval smích. Otočí se a odejde. A já najednou vím, že neprohraje ten, kdo dostane víc, ale kdo se u toho víc bojí.

rl

Fotografie jsou z roku 1983 až 84:
…na první jsem se v parku učil balancovat s lahví na nose, abych vyhrál sázku s kamarádem, kterou jsem zakrátko vyhrál, když jsem láhev na nose udržel přes minutu (a podnes se rád sázím - pozor na mne kamarádí . nejdřív hraji nešiku a pak vyhraju jedno točené pivo, tak až někdy spolu půjdeme na pivo a dojde řeč na balancování předmětů na nose - se mnou se raději nesázejte:) Toho času jsem chodil s Martinou a kromě téhle lásky mne bavilo pořád vymýšlet nějakou zábavu pro pobavení druhých…

rl

rl

…na druhé a třetí jsem chtěl pobavit kluky při sbírání brambor na brigádě v Hoře svatého Václava tím, že jsem se nechal zasypat hlínou… to se dělo tam, kde jsem málem "dostal ve 12.35 do huby"

14. 11. 2017 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved