RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

27/365: Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

28/365: Věra Čáslavská nebyla jen mistryní sportu, ale i života

29/365: Jízdenka do nikam...

30/365: Žinýrovat se neumím a tak raději za své jím

31/365: Přezdívky k životu patří stejně jako jména…

32/365: Dobře dopadnout může jen to, co se uskuteční

33/365: Nejen na Krétu se dá jezdit zadem…

34/365: Když je chlap sám doma

35/365: Když je někdo NĚKDO

36/365: Elvis byl málem v Plzni

37/365: Jak zpolmalit čas

38/365: Vzpomínka na pohoštění kamaráda Marka

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 38 /365

Vzpomínka na pohoštění kamaráda Marka

Ranní kávu s Richardem č. 38 věnuji vzpomínce na moje dávné divadelnické živobytí, které jsem v nadšení provozoval s kamarádem Markem Veselým (dnes úspěšný provozovatel agentury Foibos). Začali jsme hrát na ulici pod Orlojem v Praze a stali se tak v březnu 1990 prvním porevolučním divadlem u nás a těžili z nové neokoukané atrakce, neboť pouliční divadlo byl po listopadu pár měsíců doslova hit. Během půlročního vybírání do klobouku si nás na ulici všiml pan František Polák z Československé televize a my se s naší parodií „levitace“ dostali do silvestrovského pořadu Možná přijde i kouzelník v roce 1990. K tomu jsme si pronajímali divadla v Praze, Plzni a Mariánských Lázních pro naše celovečerní autorská představení. A žili takhle pár let. Oba nás divadlo bavilo, stejně jako jsme si rozuměli v obdivování ženské krásy... O všem jsme neustále debatovali a když se to dělo u Marka, nescházelo ani pohoštění:

rl

rl

„VZPOMÍNKA NA POHOŠTĚNÍ U KAMARÁDA MARKA…“

Píšu tyhle řádky a usrkávám kafe. Je ráno. Vůně těchto chvil je možná žádostivější, než chuť kávy. Ale i na tu dojde. K tomu na tácku vedle počítače čaj, dneska lipový a jablečný džus s citronem. Vlastně moje běžná snídaně. Nic k tomu, jen chvilka soustředění na psaní. Než to všechno vypiju, mám dopsáno a vzhůru do pracovního dne. Před psaním samotným je však třeba vědět, o čem budu psát. Jednou mi kamarád Jirka řekl: „No jo, to je houby práce, jenom jako moderátor kecat nebo jako pisálek psát!“ – A měl pravdu. Mluvit, moderovat, stejně jako psát – není pro mne práce v pravém slova smyslu, když to člověka baví. Ale někdy je práce se na to mluvení a psaní připravit. Podle Jirkových slov moderátor „jen kecá“. Já na to říkám, že kdyby ty „kecy“ neměly hlavu patu, moderátor by se brzy „odkecal“. Se psaním je to nemlich to samé.

V každém povolání časem dojde k deformaci člověka. Učitelka se doma chová trochu jinak než neučitelka, zubař i v hospodě pokukuje lidem po zubech, policista rozpozná, kdo je v davu nervózní. Za 28 let na volné noze v oblasti kultury a kumštu jsem se, aniž bych to cíleně chtěl, naučil rozhlížet kolem sebe a nechávat se denně inspirovat na první pohled nepodstatnými okamžiky. Například teď sednu ke klávesnici, říkajíc si: „O čem dneska napíšu?“ – Usrknu kávy, pak čaje, ten mi zachutná, usrknu ještě jednou a začnu psát…

Byl jsem na návštěvě u kamaráda Marka. Probíráme práci a on nabídne: „Dáš si něco k zakousnutí?“ – Přizvednutou dlaní naznačím: „Ne.“ - Marek v roli hostitele naléhá: „Nedáš mi košem, něco si dáme! Tak co?!“ – „Hm, díky.“ – Souhlasím tedy a on se odebere k ledničce, jejíž útroby marně očima rentgenuje: „Ty, Richarde, koukám, že tu nic nemám, tak udělám aspoň kafe…“ – „Hm, káva sedne…“ – Přitakávám a těším se na provoněnou atmosféru další debaty o práci – načež se z kuchyně ozve: „Káva došla! Dáš si čaj?“ – „Jo, jo, čaj je prima!“ – A pak už slyším vařit vodu v rychlovarce a než řeknu švec, mám před sebou hrnek, v němž marně hledám čaj…, ale neptám se, držíc se hesla: „Darovanému čaji na značku nekoukej!“ – Sám Marek však zří moje rozpaky a záhadu průzračné vody vysvětlí: „Když on došel i čaj, tak jsem ti udělal aspoň horkou vodu.“

Neprožít epizodu s horkou vodou u kamaráda Marka, nepoznal bych, že být pohoštěn vůbec neznamená něco dostat. Být pohoštěn znamená být obdarován snahou. Kde je dneska konec našemu autorskému divadlu na počátku devadesátých let? Kdyby mi ale tehdy při debatě o práci na divadle připravil bohatou snídani, dnes bych si na ten okamžik nevzpomněl. Takhle i po čtvrt století mám před očima živě, jak mne i tahle dávná etapa života bavila.

3. 5. 2018
Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved