RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

27/365: Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

28/365: Věra Čáslavská nebyla jen mistryní sportu, ale i života

29/365: Jízdenka do nikam...

30/365: Žinýrovat se neumím a tak raději za své jím

31/365: Přezdívky k životu patří stejně jako jména…

32/365: Dobře dopadnout může jen to, co se uskuteční

33/365: Nejen na Krétu se dá jezdit zadem…

34/365: Když je chlap sám doma

35/365: Když je někdo NĚKDO

36/365: Elvis byl málem v Plzni

37/365: Jak zpolmalit čas

38/365: Vzpomínka na pohoštění kamaráda Marka

39/365: Stihnout autobus

40/365: Mimozemšťany mi Antonín Baudyš nevyvrátil…

41/365: Trapasy k životu patří

42/365: Jak vypadá vděčnost

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 42 /365

Jak vypadá vděčnost

Poslední prázdninové dny optimisticky prohřály plzeňské náměstí kolem Bartoloměje. Na chvíli jsem usedl na terásku kavárny a objednal si kafe. Přímo před zraky mi zastaví bílá mercedeska a elegantní šedesátník si to namíří do téže kavárny. Pozdravím ho. Je překvapen a pátrá v paměti. Nějaký rok žije v Rakousku a tak se mu mám připomenout. Spustím: „Jsem Richard Langer a na počátku devadesátých let jste mi sponzoroval jednu pěknou akci v kulturáku…“ – „Aha?! Víte, já toho kdysi sponzoroval, ale jakoby to nebylo, lidi na vděk zapomenou v okamžiku, kdy přestanete dávat.“

Po těchto posmutnělých slovech, jinak vesele se na svět dívajícího muže, uzavřeme kratičké setkání potřesením ruky a rozloučíme se. Mrzí mne, že někdo, kdo byl kdysi velkorysý, dnes musel vystřízlivět a dospět k tomu, že to mezi lidmi s vděkem stojí za starou belu.

Najednou vidím, jak jsem u něj v roce 1991 stál v kanceláři a líčil: „Bez toho vaše firma nemůže být! Jmenuje se to Kabaret za sto let. Scénář Gustav Oplustil. Režie Zdeněk Podskalský. Zpívá Ljuba Hermanová, Dáša Veškrnová, Zora Jandová… Moderuje Pavlína Filipovská! A já jsem ten, kdo to koupil a přiváží do Plzně!“ – Nedořeknu, že jsem to koupil, protože se mi to líbilo a na ekonomiku jsem nekoukal a zatím tak byl v šíleném mínusu. To ale dozajista vyčetl z mé tváře, načež řekl: „Dobře, peníze vám dáme hotově ještě dnes!“ – A tak se mi tenhle podnikatel zapsal do paměti jako muž, který mi vytrhl trn z paty, díky čemuž tisíc spokojených diváků zažilo krásný zážitek a já se díky tomu všemu setkal s Pavlínou Filipovskou, nechajíc se od ní ovlivnit, co se týká moderování bez papíru v ruce, neboť ona byla absolutně geniální, když pár minut předem dostala papír A4 s textem o sponzorech a vše, nonšalantně, na scéně odříkala z hlavy…

Dopíjím kávu…. Jeden okamžik, tady před Bartolomějem – a člověk se vrátí časem zpátky, aby vše živě prožil znovu. Z jiného soudku mi na mysl vytane příklad divadelního principála z Prahy, který mi kdysi řekl: „Jej, koukám, že na webu stále máme poděkování sponzorovi, který nám předloni dal půl milionu, vloni jen sto tisíc a letos syčák, nic…“ - Málokdo si uvědomí, že když sponzor dá peníze divadlu, dává je ze svého. Za tyto peníze může koupit nové firemní vybavení, nové auto, počítače. Když má a dá, je to záslužné donekonečna, byť by příště nedal.

Ten, kdo dostane a zapomene na to, že vděk má být trvalý, by mohl na chvíli zkusit podnikat a pak ze zisku sám sebe sponzorovat, aby věděl, jakou hodnotu má každá – jemu věnovaná koruna…

Když jdu zaplatit účet – mávne na mne můj pradávný sponzor. Dokonce mi nabídne místo u stolku. Rozleželo se mu, že jsem ho pozdravil z trvalého vděku. Vycítil, že ve mně všechno, co mi jím podpořená akce v roce 1991 dala, stále je. Byla vidět v jeho očích radost. Asi deset minut jsme si přátelsky povídali. Pak si popřáli hodně štěstí a pevně stiskli dlaně. Jestliže to zatím v těch našich životech vychází tak, že se vidíme jednou za 27 let, příště se potkáme v roce 2045. Nebo už nikdy. O to ale nejde. Není třeba se víc potkávat. Třeba je, aby v tom Rakousku nevzpomínal na domovinu smutně. Aby věděl, že ti, které kdysi v Plzni sponzoroval, z toho minimálně zkušeností, čerpají dodnes a vzpomenou si přitom i na něj.

3. 9. 2018
Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved