RICHARD   LANGER - 28. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

27/365: Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

28/365: Věra Čáslavská nebyla jen mistryní sportu, ale i života

29/365: Jízdenka do nikam...

30/365: Žinýrovat se neumím a tak raději za své jím

31/365: Přezdívky k životu patří stejně jako jména…

32/365: Dobře dopadnout může jen to, co se uskuteční

33/365: Nejen na Krétu se dá jezdit zadem…

34/365: Když je chlap sám doma

35/365: Když je někdo NĚKDO

36/365: Elvis byl málem v Plzni

37/365: Jak zpolmalit čas

38/365: Vzpomínka na pohoštění kamaráda Marka

39/365: Stihnout autobus

40/365: Mimozemšťany mi Antonín Baudyš nevyvrátil…

41/365: Trapasy k životu patří

42/365: Jak vypadá vděčnost

43/365: Nabízím jen dvakrát

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 43 /365

Nabízím jen dvakrát

Ještě za dob, kdy jsme žili v Plzni v Borské, jezdíval k nám na několikadenní návštěvy společný spolužák. Po úrazu dostal invalidku a jako mladý muž, který den před zlou nehodou zrušil pojistku, neoplýval penězi. Jitce bylo jedno, jestli uvaří o porci navíc a tak se spolužák u nás aspoň pořádně najedl, kromě toho, že na cestu domů vyfasoval tašku dobrot. Jediné, co nám drásalo nervovou soustavu, byla jeho odmítavá vlastnost. Na vše řekl desetkrát „NE“ - než si to vzal. Nešlo ani tak o trpělivost, kdy stále dokola říkáme: „Dobru chuť! Tak už jez! Nenech se prosit! Podívej, my už budeme dojídat a ty jsi ani nezačal…“ – Jako o to, že nakonec se vždycky do jídla dal, ale do jídla, bohužel, vystydlého. Všechny jeho historky, jak se náhodně najedl na nádraží, kde ho kdosi na cosi pozval, se opakovaly nemlich každou návštěvu, až ztratíme trpělivost a jednou, jen co přijede, rovnou spustíme: „Prosím tě, jsme rádi, že jsi přijel. A budeme rádi, když přijmeš pohoštění bez přemlouvání.

Tedy – za chvíli bude oběd a Jitka uvařila také velkou porci pro tebe. Abychom celý tvůj pobyt u nás nemuseli donekonečna opakovat: „Vezmi si! Dej si a tak dále – odteď, nabízíme jen dvakrát a pokud si nevezmeš, spláchnu to do záchodu… „ – Kamarád se nevěřícně culí a odmítne poprvé: „Ale nebudeš věřit, já dostal balík od rodičů a jsem ještě dneska nacpanej k prasknutí!“ – „Hm, dobře – takže tady to máš a dobrou chuť! Tím myslím, že nabízím podruhé a pokud si nevezmeš, letí to do…“ – „Vy jste tak hodní, ale já fakticky nemůžu…“ – „Hm…“ – Zvednu se, vezmu přírodní plátek s bramborem a šup s ním do nenávratné mísy! „Cos to udělal!“ – Vyděšeně volá k oné místnosti kamarád, aby dodal: „Já dva dny nejedl…“ – Nu a od té doby se nikdy nestalo, že by se nechal prosit víc, než jednou.

Z těch časů nezůstala nová zkušenost jen v kamarádovi, ale i ve mně. Dostávat a nabízet, je shodná součást dění ve vztahu mezi lidmi. Jedni nabízejí, druzí reaguji a to platí i v oblasti kultury, kde se pohybuji. Když něco pořádám, mnohdy oslovím významné osobnosti s prosbou o záštitu apod. a ony, vzhledem k tomu, že nemohou záštitu udělovat každý den všem, ale musí uvážit, kde a jak často se jejich jméno v souvislosti s tím nebo tamtím projektem může objevovat – odpoví ano nebo ne. A tak to i beru a až třeba zase po deseti letech se na ně obrátím a pokud i tehdy řeknou „ne“, už je napořád nechám v klidu a odmítnutí ctím a to naopak očekávám u druhých, když zase já nemám důvod říct „ano“ na jejich nabídky…

Jeden člověk zve mou rodinu velmi intenzivně už tři roky k sobě na návštěvu. Je to pro nás z ruky, ale kdyby netlačil na pilu, tak až bychom jeli kolem, stavili bychom se. Takhle už nevím, jak vysvětlovat, že když náhodou mám půl dne volno, že raději jedu k mamince nebo blízkým kamarádům. Takže aniž bych to plánoval, mám v sobě vybudovanou jakousi „záklopku“, že když mi někdo něco nabízí něco stále dokola - už o tom ani nepřemýšlím.

10. 9. 2018
Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2018 All rights reserved