RICHARD   LANGER - 28. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 50 /365

„Podle sebe nesoudím tebe“


Akorát jsem z rádia slyšel, že zloděj vnikl do rodinného domu. Stačí jedna věta a člověk si představí, jak kdosi maskovaný páčí dveře. Zloděj – to je imaginární pojem. To je někdo mimo náš svět. Kdosi bez tváře… V představách, ale reálně to může být kdokoliv kolem nás, klidně člověk, do něhož bychom to neřekli. Pak v rádiu vysvětlují, že dotyčný zloděj nepáčil dveře, že jen tak vstoupil do odemčeného domu, kde byl nachytán majitelem. A hned si vybavím pár kamarádů, kteří své domovy nezamykají se slovy: „Ale prosím tě, kdo by tu co kradl?“ – Jakoby si mysleli, že ti anonymní zloději chodí jen pro radost médií na předurčená místa, daleká domovům těch, kteří si nedovedou představit, že by někdo měl zapotřebí vlézt jinému do soukromí, aby kradl.

Čím to je? Lámal jsem si hlavu – že nevysvětlím kamarádovi, že by měl vstupní dveře do baráku zamykat. Pak se mi rozsvítilo! On by v životě neukradl ani žvýkačku a podle sebe soudí ostatní. To, co přináší média, tak nějak spadne do ranku „svého světa, dějícího se pouze na vlnách rádií, obrazovkách televizí a stránkách novin“. Pokud člověk žije se vštípenou poctivostí, nepodezírá a už vůbec se preventivně proti zlu nechrání. Podvědomí mu říká: „Ať si zloději a poškození žijí tam na vlnách černé kroniky a mne nechají tady v klidu být…“

Sám patřím mezi lidi, kteří si nedovedou představit, že by zcizili cokoliv, ale na rozdíl od popisovaných v dobrém slova smyslu míněno – naivků, všechno vidím jinak. Dávno vím, že podle sebe nemohu soudit druhé. Když já nekradu, neznamená to, že druzí to mají v životě nastavené stejně. A pak kdysi dávno jsem zažil příhodu, kdy jsem byl jako kluk se sestrou přes noc sám doma a protože jsme bydleli ve velkém rodinném domě a já byl hračička, napadlo mne sestrojit jakýsi alarm na dveře ze sklepa do zadní, tmou pohlcené zahrady. Z dávné hračky, autíčka – sanitky, která houkala na baterky, jsem tohle houkátko vymontoval a propojil ho přes drátky a jednoduchý spínač vyrobený z prádelního kolíku s dveřmi do zahrady. Nedělal jsem to proto, že bychom se báli, ale proto, že mne to bavilo. Třeba v mém pokoji jsem měl u postele táhla a stačilo potáhnout jedním a systém provázků přes kladky vedených ke dveřím, zamknul dveře do pokoje nebo druhým táhlem odemknul.

Toho večera jsme byli se sestrou v kuchyni. Ona myla nádobí, já ho utíral. Psal se rok 1985, já navštěvoval průmyslovku v Plzni a tohle se událo v mém rodném Sokolovsku. Časně při pondělním ránu jsem měl vyrazit do Plzně do školy a na intr. Nedělní večerní pohodu mi sestra zkazila pokyny k utírání nádobí, ale jinak doma vládla dobrá atmosféra až do chvíle, než se rozhoukal alarm. Když k tomu přičtu, že jsme slyšeli typické zavrzání dveří ze sklepní chodby do špajze, nedivím se, že nás polil strach. Vzal jsem nabitou vzduchovku a nůž a šel sklep prozkoumat, zatímco sestra běžela pro souseda. Našli jsme jen otevřené okénko! Ráno jsem do školy neodjel a další noc, kdy byli rodiče ještě pryč, se sestrou, chránění mým alarmem, doma zůstal…

Byl jsem hračička a proto jsem sestrojil alarm jen tak pro zábavu. A on hned zafungoval v praxi. Asi to bylo pro mne znamení, že ty anonymní tváře zlodějů nejsou jen fixe, ale nosí je reální lidé a navždy ve mně zůstala jakási opatrnost. Podnes si vybavuji příbytky alarmy a nejen to. Za volantem nepřemýšlím tak, že když já jedu opatrně, ten druhý jede také tak. Podle sebe nesoudím tebe! A i když jsem na hlavní, koukám periferně, zda si to někdo nešine z vedlejší nějak moc rychle a za ta léta mohu říct, že nejméně třikrát mi to zachránilo život.

Když nejde o život, jde o …, jak říkával pan Werich. Takže rozvíjet tohle téma do jiných dimenzí nemá na první pohled smysl. Ale já si to neodpustím. Kolikrát zažiju i v nepodstatných situacích pocit, že lidi vychází z toho, že pouze podle sebe soudí druhé. Stačí, aby došlo k rozporu při nějaké debatě a já si vyslechnu, že to a tamto dělám špatně, protože oni by to tak se svou povahou neudělali. Každý jsme jiný a každý děláme všechno jinak. Dokud tím neškodíme ostatním, jde jen o přirozenou rozlišnost, která podtrhuje to, že podle sebe, bychom neměli soudit druhé.

29. 10. 2018
Richard

další díly Ranní kávy s Richardem - zde














RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2018 All rights reserved