RICHARD   LANGER - 29. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 68 /365

„Hodnej neznamená hloupej…“


Tím, že nehážu nikomu klacky pod nohy, nikam se na úkor druhých nederu za každou cenu a stokrát nechám na sobě dříví štípat, neznamená, že po stoprvé tomu bude zrovna tak. Poprvé si řeknu náhoda, podruhé omyl, po padesáté „však to tak nemyslel“, ale po sto prvé přeteče lavor trpělivosti a bez skrupulí to srovnám k obrazu svému.

Tím, že jednou z mých činností je televizní čtení dopisů s gratulacemi k narozeninám, převážně určeným seniorům, kteří mne berou a dost často mi projevují, že mne mají rádi (těch dopisů jsem už do kamery přečetl přes 15.000), si dost lidí myslí, že musím přijmout jakékoliv jejich chování s trpělivostí, neboť já, spjatý s poklidnou seriózní aurou utvořenou za víc než šest let čtením těch srdečných psaní, přece nemohu změnit poklidnou intonaci ve zvýšený hlas, ba dojem nadmíru ohleduplného muže - beroucího ohledy i vůči těm, kteří je neberou vůči druhým v poznání, že i já umím být razantní, držíc pravidlo: „Všechno má své meze.“

Tím, že i já žiju každodenní život naplňovaný novými setkáváními a situacemi, jsem naprosto shodně jako ostatní, chci-li žít s důstojným pocitem, povinován vůči sobě samotnému na ně reagovat podobně jako ostatní, protože ohleduplnost si mnohokrát lidi pletou s hloupostí a místo aby ocenili nadhled, své útočné chování zdůrazní.

Tím, že hodnej neznamená hloupej, je všechno dáno a ono to umí nádherně zaskočit, právě takové, kteří si jsou ve svých útocích jisti, neočekávajíc protiútok. A ten umím podniknout jak razantně, tak s úsměvem. Pro patřičné protějšky to bývá lekce coby životní škola, protože to fakt nečekají.

V jednom obchodně mne imrvére jedna paní prodavačka šidila. Šlo o pár korun, ale proč by to mělo být pravidlo? Bylo mi ji však líto. Nebyla to žena z nejpůvabnějších, očividně ji osud naložil milion starostí, jež šlo číst z výrazu tváře. A tak jsem si stokrát řekl: „Třeba neumí počítat, třeba tohle, třeba tamto. Ale když mi do nákupu zaúčtovala kilo a půl rajčat, které jsem toho dne nekupoval, načež účtenku z kasy automaticky raději zmuchlala a hodila do koše, poprosil jsem, aby mi ji podala, ona zrudla v očekávání konfliktu před zástupem zákazníků. Jen jsem se usmál, účtenku dal do kapsy a odešel. A příště si vyhmátl okamžik, kdy byla na kase sama a došel k ní s pytlíkem rajčat (ničím jiným) a ty ani nepoložil na pult se slovy: „Dobrý den, minule jste mi namarkovala rajčata, která jsem v nákupu neměl, takže tady si je beru a mám je zaplacená z minule!“ – A vlídně jsem se usmál, popřál hezký den, ona hluboce polkla, souhlasně kývla a nezmohla se ni slovíčka, jen v úžasu civěla na ta rajčata, provázejíc je pohledem až mezi dveře, za nimiž jsem klidnou chůzí zmizel. Nemluvil jsem jízlivým tónem nebo zvýšeným hlasem. Byl jsem přátelsky naladěný a věřím, že jsem dal najevo, že se v budoucnu zlobit nebudu, že nebudu nic připomínat, že jen to prostě takhle dál už není možné. A příště už bylo všechno v pohodě, včetně jejích úsměvů…

V minulém bydlišti jsem měl souseda, staršího pána, který vyžadoval, abych mu občas s něčím pomohl, ale on sám, když jsem potřeboval, nepomohl nikdy s ničím. Vysvětloval to, že je starý a já mladý a tak mám povinnost být nakloněn jeho rozmarům, zatímco on ne těm mým. Dokonce uměl být na mou adresu vulgární, nešetříc mne ani trochu, když chytil tu správnou náladu. Toho času jsem týden co týden účinkoval v České televizi a z jeho projevu mi došlo, že na to hřeší, že je přesvědčen, že on mi může nadávat jak chce, ale já s ohledem na distingované vystupování na veřejnoprávní obrazovce, mám povinnost pouze polykat jeho vulgarismy a nedovolit si je ani náznakem opětovat. Jednou požadoval, abych ho zavezl na nákup a když jsem měl já auto v servisu, svou Škodověnkou mne pro opravený vůz nezavezl, že mám mladý nohy. Když mi na parkovišti tím jeho vehiklem odřel moje auto, řekl, že si opravu zaplatím sám, že dělám v televizi a mám prachů dost a jemu je osmdesát a mám se k němu chovat slušně. A tehdy jsem mu řekl: „Milý sousede, věk nepřináší imunitu na chování. Kdo je v mládí hulvát nebo gauner, je takový celý život a naopak. Víte co, jděte do…“ – A od té doby jsem mu už nikdy s ničím nepomohl. Zvlášť, když mi neodpovídal na pozdravy.

Být hodnej neznamená být hloupej.

8. 4. 2019
Richard

další díly Ranní kávy s Richardem - zde














RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768