RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Stopem za svou láskou - I.

Stopem za svou láskou - II.

Stopem za svou láskou - III.

Stopem za svou láskou - IV.

Stopem za svou láskou - V.

Stopem za svou láskou - VI.

Stopem za svou láskou - VII.

STOPEM ZA SVOU LÁSKOU - I.


rl

Nebyli jsme dlouho manželé, nebyli jsme dlouho na volné noze v oblasti kultury, ale na to, že jsme byli tuze mladí, jsme si mysleli, že jsme už ledacos zažili. Nebo jsme spíš cítili, že k sobě patříme bez dalšího vysvětlování, pročež může člověk mít pocit, že tak to má být. A bylo to tak. Všechno jsme dělali spolu a za všemi sny šli společně. Toho léta 1992 jsme se však na dva měsíce rozdělili. Začalo to ale nenápadně.

Dráhu v oblasti kultury jsme z pohledu roku 1992 odstartovali teprve nedávno a nějaké výsledky se už dostavily. S kamarádem Markem jsme měli za sebou účinkování v pořadu Možná přijde i kouzelník, odehráli jsme úspěšná představení s naším divadlem Naši přátelé v Plzni v Alfě, v Mariánkách v Divadle N.V.Gogola, v Praze v Divadélku Rádio, Divadle E.F. Buriana a v Ládví v Jiskře. Jitka samozřejmě vždy produkčně u toho. Kromě našeho divadla Marek pořádal se svou agenturou velké projekty v Praze a my s Jitkou organizovali na koleně v Plzni malé pohodové věci. Ačkoliv to byla porevoluční doba s otrkáváním se, docela se dařilo. Samozřejmě jsme pro naši povahu míjeli projekty poctivého i nepoctivého privatizování, ale nás tyto oblasti nechávaly v klidu. Stačil nám pocit štěstí.

Toho času jsem organizoval koncert slavné zpěvačky, k níž jsem měl důvěru, takže mi stačila ústní dohoda. Těsně před koncertem však odjela na dovolenou a já prodělal 60.000,- Kč na produkčních nákladech...

Do této chvíle to byl nádherný čas, kdy všechno jen a jen vycházelo. Vůbec jsem si nedovedl představit, že by se mi mohlo stát, že se zmýlím v úsudku, v odhadu a korigování situace. Byl jsem manažerem malé agentury, kterou jsme s ženou Jitkou otevřeli v Plzni se sídlem na zimním stadionu. Nic nám nescházelo. Žili jsme si skromně, ale ledničku jsme měli narvanou, neměli korunu dluhu, autem jsme se vozili po výletech. A co večer, to jsme někde byli na večeři. Mezitím tu a tam nějaké naše divadelní představení, takže euforie z toho, co děláme a ze zamilování, které jsme prožívali, se zdála být nekonečná…

Psal se rok 1992 a šedesát tisíc korun byly pro mne dost velké peníze. Myslím tím v okamžiku, kdy jsem je měl vydat a neměl jsem oproti nim žádný příjem. Naše malá agentura skončila během krátké chvíle. Nedokázal jsem si představit, že bych dlužné peníze neuhradil v daných termínech a tak bylo potřeba najít způsob, jak nejrychleji tuto sumu vydělat. Naskytla se příležitost odejít pracovat do Německa, kde hledali pomocné síly na stavbu ředitelství drah v Mnichově. V té době byly u nás platy dost malé, normální cestou bych šedesát tisíc vydělával velmi dlouho. Tady jsem je mohl získat za šest týdnů. Na nic jsem nehleděl a práci vzal. Na půjčené kárce jsem odtáhnul domů nábytek ze zrušené kanceláře, ze dveří jsem jednou rukou strhl desku s názvem naší agentury a druhou rukou zamáčknul slzu v oku. To vše s odhodláním, že co jsem si nadrobil, to si sním.

V Německu se k nám chovali podobně, jako se my chováme k Ukrajincům. Spali jsme v obytném přívěsu hned vedle smetiště. Pracovali jsme od časného rána do pozdního večera. Tam, kde němečtí dělníci používali jeřáb, my jsme vše v rámci úspor nosili na zádech. Do desátého patra na obou ramenech po roli těžké izolační lepenky… No, první dny jsem tajně utíral v mezipatrech slzy, neboť jsem fyzicky nebyl zvyklý. Ramena jsem měl rozdrásaná do krve. Ale rychle jsem si zvykl a vše zvládnul jako ostatní. Večer jsme se chodili mýt do potoka v lese. Tohle všechno mi ale nevadilo oproti tomu, jak nám mnozí Němci dávali najevo, že jsme póvl. To mne mrzelo. Každý schod, který jsem s lepenkou zdolal vzhůru, byl svědkem, že jsem polohlasně řekl: „Já se sem vrátím, ale jako úspěšný Čech!“ – Což se po letech povedlo. Přijel jsem s novým kabrioletem do Německa, sedl do restaurace a objednal bohatý oběd pro rodinu. Při placení jsem nechal servírce tučný tringelt, na který ani v Německu nejsou zvyklí. Jenže tu se servírka zarazila a najednou řekla česky: „Od Čecha tuzéra nechci!“ – Sice jsem odbočil od tématu, ale tak nějak cítím, že i tahle historka patří ke vzpomínce na práci v Mnichově, kde nám manželka majitele německé stavební firmy řekla něco ve smyslu: „Vy byste se chtěli večer sprchovat? Češi?“ – Načež ukázala směrem k lesu…

Když jsem měl v kapse vydělaných něco málo přes šedesát tisíc, zašel jsem za šéfem a řekl: „Akorát mám vyděláno tolik, kolik potřebuji, můžu to zabalit?“ – „Blázne? Ty bys pustil takhle placenou práci? Tisíc jiných tě v mžiku nahradí!“ – „Vím, ale má cesta vede jinudy. Doma splatím dluhy a pustím se zase do své práce!“ – „No držet tě tu nebudu! Kdy chceš skončit?“ – „Co třeba teď?“ – Bylo půl třetí odpoledne. Šéf kývnul a já po lešení sešplhal ze střechy na zem. A jak jsem byl zaprášený a umazaný, tak jsem rovnou vyrazil domů. Na věci v přívěsu u smetiště jsem kašlal. Ničím jsem se nechtěl zdržovat. Strašně jsem se těšil na Jitku a na to, jak se spolu zase pustíme do našeho podnikání v oblasti kultury. Nějak jsem došel na výpadovku z Mnichova a na několik aut se dostal až do Klatov. Dál mne už nikdo nesvezl. Bodejť – byly 2 hodiny ráno. Došel jsem tedy na vlakové nádraží a počkal na ranní vlak do Plzně. Doma jsem byl kolem osmé. Celou noc jsem nespal, ale na to jsem nehleděl. Hlavně, že se vracím k Jitce!

Mobily neexistovaly, takže jsme si ani nemohli nijak dávat o sobě vědět. Jitka mezitím, co jsem pracoval v Německu s místem bydliště „smetiště kdesi u Mnichova“, dostala nabídku od kamarádky, jet na dva měsíce pracovat do Itálie. Peníze jsme potřebovali a tak se osamocena v Plzni rozhodla podle svého uvážení tak, že pojede. Na stole v kuchyni byl lístek: „Ríšo, odjela jsem se Šárkou do Itálie. Její teta má někde u moře restauraci. Budeme roznášet zmrzlinu a víno a něco si vyděláme. Vrátím se někdy na konci léta. Napíšu ti, kam jsem to vlastně jela. Miluji tě! Jitka.“

V tom mne napadlo běžet ke schránce na dopisy, kde jsem skutečně našel pohlednici z Itálie. Jitka mne pozdravovala a psala, že jely vlakem skoro dva dny. Na pohlednici nakreslila šipku směřující na okraj pobřeží, kde jsou ubytované. Přečetl jsem si, že se jedná o vesnici Caminia. Vyrazil jsem okamžitě do knihkupectví a koupil si automapu Itálie, díky čemuž jsem zjistil, že Caminie jsou dvě. Jedna na severu, druhá až dole na jihu v Calabrii. První variantu jsem s ohledem na zmíněnou délku jízdy vlakem vyloučil. Rozhodl jsem se proto, že se okamžitě vypravím za Jitkou na jih. Strašně moc se mi stýskalo.

Za dopoledne jsem stihl poplatit všechny dluhy, doma zalít uschlé kytky a vydat se na cestu za Jitkou. Byl jsem strašně ospalý, ale nedokázal jsem si představit, že bych odjezd odkládal. Stejně bych neusnul. Na záda jsem si hodil batoh, do něj koupil pecen chleba, kilo meruněk a dva litry vody. Přiložil jsem svítilnu, automapu, pas a peněženku se zbytkem výdělku z Německa. Všehovšudy jsem měl pár českých korun a čtyřicet západních marek. Za to bych se do Calabrie nedostal. Proto jsem víc nepřemýšlel: „Pojedu stopem…“

20. 10. 2017 Richard


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved