RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Stopem za svou láskou - I.

Stopem za svou láskou - II.

Stopem za svou láskou - III.

Stopem za svou láskou - IV.

Stopem za svou láskou - V.

Stopem za svou láskou - VI.

Stopem za svou láskou - VII.

STOPEM ZA SVOU LÁSKOU - II.


rl

rl fotografie: 1992 s Jitkou a jejími kolegy u baru, kde pracovala a stránka ze stopařského deníku...

Cítil jsem zvláštní chvění po těle. Asi jsem měl na pár okamžiků strach. Zamknul jsem dveře od bytu v Plzni v Borské ulici a vydal se neznámo kam, někam na jih Itálie, kde asi najdu Jitku. Bylo krátce po revoluci a já dosud nikdy v Itálii nebyl. Peněz jsem měl sebou tak na tuzéry než na útratu. Do toho se mnou cloumala chuť spát. Věřil jsem, že se cestou někde u silnice vyspím a naberu síly, které mi dodají do žil optimismus. Ale z jedné věci jsem měl radost už v tomhle okamžiku, kdy jsem zaslechl druhý západ v zámku dveří, říkající, že jsem akorát teď vykročil na svou dalekou pouť, čímž s každým krokem po schodech dolů přicházelo nadšení: „A skutečně jedu za Jitkou!“ – A já pochopil, že od této chvíle se spoléhám jen sám na sebe a ono poznání, že si věřím, mi udělalo opravdovou radost. V tu chvíli byl strach pryč.

Pohled od Jitky s označeným místem pobřeží, kde by měla být, jsem zasunul do zadní kapsy džínů. Ve druhé jsem měl malý zápisník, do kterého jsem si chtěl zapisovat všechny postřehy z tohoto neplánovaného dobrodružství. Psát jsem do něj začal už v Německu - mívám po ruce vždy nějaký papír, abych mohl zapisovat postřehy a nápady. Při cestě z Mnichova do Plzně, kdy jsem v noci čekal na vlak v Klatovech, v tom šíleném tichu, které narušovala světla železničních návěstidel, jsem si zapsal text básničky, která mne v tu chvíli napadla. Její konec zněl takto…

Jsem od ní daleko,
jako ticho téhle noci,
kdy nebudu spát.

Byl jsem rozhodnut, že přes území Československa se přemístím vlakem. Z Plzně koupím lístek do Dolního Dvořiště, kde vystoupím o pozdním večeru. Pár kilometrů opuštěnou cestou a jsem na půlnoc na hranicích s Rakouskem, které byly osiřelé a tiché podobně, jako noční nádraží v Klatovech. Avšak tady jsem už věděl, že mám „kus“ cesty za sebou a že každý zdolaný kilometr mne přibližuje k Jitce. Rakouským celníkům jsem ale o svém skutečném záměru nic neříkal: „Kam pak bych jel? Jen tak na výlet…“ – Musel jsem ukázat peníze a vysvětlovat, že na krátký výlet musí 40,- DM stačit. Německy mluvím sice lámaně, ale vřele a k tomu mám německé jméno. Pana celníka jsem po patnácti minutách přesvědčil, že nejsem žádný gauner, který jede do jeho země s nekalým úmyslem. Bylo něco po půlnoci a já byl konečně v Rakousku: „Tak, přejedu tuhle zem nejdéle za jeden den a jsem v Itálii a pak už to přinejhorším na jih země dojdu!“

Frekvence aut byla mizivá. Do hodiny čtyři a žádnému jsem se nehodil. Kdyby nepršelo, vlezl bych si do příkopu a zdřímnul si. Bylo ale mokro a chladno, tak jsem vyhlížel prvního stopa vestoje, netušíc, že půjde o první auto z šestnácti, kterými se postupně dopravím až do Calabrie. Štěstí mi ho poslalo na hraniční přechod v půl druhé v noci. Byla to dodávka. Mladá rodinka si vyjela k moři na sever Itálie. Ještě včera dopoledne jsem je mohl potkat v Plzni. Prý žijí v Hálkově ulici, což je hned naproti Borské, když pohlédnete přes nádraží Jižní předměstí. Přijde to člověku zajímavé. Denně se možná potkáváme a ani se neznáme. A tady, najednou, držíme pospolu a vyprávíme si, aby nám cesta utekla. Bohužel za městem Linz mne na velkém parkovišti vysadí. Paní už byla ospalá a chtěla si zdřímnout. Mé místo mělo posloužit jejím nohám. A tak se stalo. Tenhle okamžik je nesmírně zajímavý. Člověk má tendenci být nespokojený a přitom by měl děkovat o sto šest za to, co dostal. Vzít stopaře je dobrovolné rozhodnutí. Je to jako s životem. Dostaneme ten dar a pak reptáme, že není život dlouhý a bohatý, jak bychom chtěli. Dávám si na tyhle momenty pozor a hlasitě děkuji a nedám znát, že ve skrytu duše bych rád s touhle partou popojel ještě o nějakých dalších 500 kilometrů.

Panovala noc, když nasednu do bílého kamionu. U výjezdu z ohromného parkoviště jsem stopoval sám. Ještě jsem netušil, že stopařů je všude kolem mnohem víc, ale zpravidla všichni nocovali na parkovištích a stopování odložili na ráno. Potkat se dali především Češi, Slováci a Poláci. Měli sebou velké batohy, stany, spacáky, lihové vařiče, ešusy a samozřejmě polévky z pytlíku: „Jak je možné, že jsem si nic takového sebou nevzal?“ – Divil jsem se sám sobě, že jsem ale ani trochu neuvažoval před odjezdem logicky. Po pár stovkách kilometrů mi ale došlo, že má varianta vybavení nebyla zase až tak marná. Na rozdíl od všech dalších stopařů, kteří kolikrát prostopovali na jednom parkovišti celý den, já neměl skoro nic, byl jsem oblečený jako bych akorát vyběhl z domova, prostě jsem se odlišoval a ono to docela zabíralo. No, pod Salzburgem výjimka potvrdila toto pravidlo…

Před odbočkou na Salzburg mne vysadí u benzínové pumpy. Za chvíli svítá a ne a ne chytit stop. Po několika hodinách přejdu kilometr níž k nájezdu na dálnici, kde se zdviženým palcem také mávám marně. Za dalších pár hodin se vrátím kilometr zpět k pumpě, kde na první mávnutí zareaguje řidič sportovního auta. S radostí dobíhám červená brzdová světla a sotva natahuji ruku po klice dveří, auťák se rozjede jako formule jedna. Žert to byl dobrý, ale já nevydržel a sprostě na adresu jeho autora zanadával. Porušil jsem tím své předsevzetí, že vše, co mi tato cesta přinese, přijmu a nad ničím nebudu lamentovat. Jenže jak jsem rezignovaně usedl na hliníková svodidla a všiml si věty, kterou některý z mých předchůdců stopařů v češtině do aluminia pracně vryl: „Kdo tu dlouho stál a sprostě nadával, ať udělá čárku (A vedle byly zřetelné čtyři čárky)!“ – Došlo mi, že každé místo má svá pravidla, která je třeba respektovat, takže jsem klíčem od bytu přiryl čárku pátou. V tom od pumpy vyjel obyčejný náklaďák, já mávnul, on zastavil a má cesta za Jitkou pokračovala. Nespal jsem už dvě noci, ale euforie, že jedu dál, kompenzovala tenhle deficit. Rozhodl jsem se odložit spánek až na Itálii.

Poté, co se během poklidné jízdy pokochám prvně v životě pohledem na Alpy - u Villachu rakouskému řidiči náklaďáku plného nářadí (všude ho měl, na sedačce, pod sedačkou, na podlaze) poděkuji a zakrátko stopnu mladý pár s černým kabrioletem značky BMW. Blížilo se poledne a tahle ta krátká projížďka se staženou střechou byla osvěžující. A hlavně plná naděje. Italská hranice se blížila! Nevadilo mi, že od pohledu do sebe zamilovaní sympaťáci pět kilometrů před hraničním přechodem odbočili na Arnoldstein. Nevadilo mi ani, že mne vysadili v docela nevhodném místě pro další autostop.

Červencové slunce pražilo a říkalo, že se blížím k jihu. Mohlo být nejmíň třicet stupňů celsia a já se rozhodl oněch pět kilometrů do Itálie dojít pěšky. Na vysokém mostě přes jakousi horskou řeku, která z auta vidět není jako od zábradlí, jsem hleděl dolů a nechal se lákat modravou průzračností k pauze. Zásoby pití jsem měl pryč, takže bych se napil, opláchnul se, vyspal se kdesi u břehu. Ale představa, že někde po strmých stráních budu zdolávat cestu k řece a ztratím tak spoustu času, mne vyburcovala k tomu, abych sebral síly a došel skutečně až do Itálie a tam někde našel místo k občerstvení, umytí a spánku.

Když jsem po letech projížděl tato místa autem a ukazoval dceři: „Hele, odsud jsem šel pěšky až sem…“, připadlo mi to najednou jako nic. Ale po svejch, tehdá, to byla jiná. Slunce s přicházejícím polednem pálilo stále víc, kolem svištěla auta a já přes zákaz šel v jejich mihotajících stínech po dálnici za svým cílem, který se blížil. Myslel jsem si, že jsem vyčerpaný, netušíc, že teprve ta pravá únava na mne padne až o mnoho stovek kilometrů dál. Zatím jsem netrpěl žádnými halucinacemi z nevyspání, zatím to všechno jelo jako po másle. Ale to jen až do okamžiku, kdy mne na hraničním přechodu zastavil italský celník, který mi stroze oznámil: „Toto je přechod pouze pro automobily a stopovat se zde nesmí, takže zařaďte zpátečku a vraťte se do Československa!“

20. 10. 2017 Richard


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved