RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Stopem za svou láskou - I.

Stopem za svou láskou - II.

Stopem za svou láskou - III.

Stopem za svou láskou - IV.

Stopem za svou láskou - V.

Stopem za svou láskou - VI.

Stopem za svou láskou - VII.

STOPEM ZA SVOU LÁSKOU - III.


rl Jitka v Caminii v Kalabrii 1992

Tolik českých aut, poloprázdných, stačilo by se jen zeptat, svezou-li mne a nemohl jsem. Trčím na dálničním hraničním přechodu mezi Rakouskem a Itálií pod dohledem přísného celníka. Nedovolí, abych se přiblížil k některému z kontrolovaných aut, natož k hraniční čáře a byl tak blíž své manželce, po které se mi po mnoha týdnech odloučení stýskalo čím dál víc.

Nevrátil jsem se zpět, protože jsem to zásadně odmítal, avšak nahlas jsem jen mlčel. Čekal jsem na nějaký okamžik, kdy se situace poddá. Byl jsem sice krátce po revoluci ze všeho na západě vyjukaný, skoro bez peněz a vše pro nás tam bylo neznámé a drahé, ale není přece možné, abych se ve svobodném světě dostal stopem až sem a nebyl schopen přejít hranici jen proto, že není pro autostopaře a mám jen pár marek...

Na toaletě se napiji a opláchnu. Pak rezignovaně usednu před jejím vchodem a odpočívám. Ukazuji, že jsem grogy a že potřebuji time na znovuvzkříšení. Nechají mne tu, ale přísný celník vše kontroluje.

Po nějaké chvíli ke mně přistoupí mladý celník, zřejmě krátce zde sloužící, kterému počínání jeho kolegy nepřišlo jako namístě a vysvětlí mi, že když se vydám podél hraničního plotu nahoru do vesnice, najdu po pár stovkách metrů místní hraniční přechod, kde mohu jako pěší do Itálie vstoupit. Okamžitě se zvednu, poděkuji mu a zmizím mezi stromy z boku celnice. Podél plotu skutečně po chvíli vystoupám k roztomilému malému přechodu, kde nehádám, že se zdržím víc než minutu. Ovšem mýlím se.

První, co udělají, je, že mi zabaví pas. Pak jako vosy létají do hlavní budovy a zpět, přepočítávají mou hotovost 40 marek, prohledávají batůžek a hledají problém. Nejde jim do hlavy, že jsem přišel pěšky podél hraničního plotu. A že vypadám, jak vypadám – nevyspalý, utahaný, dehydrovaný. V tom se jeden z nich, asi šéf, zamyslí a ukáže na mne prstem: „Terorist!“ – Vyvalím oči a kroutím hlavou, že terorista fakt nejsem. Za pár minut kdosi přinese rozměrnou knihu, něco jako telefonní seznam pro Los Angeles a sborem v ní začnou všichni studovat a hledat mé jméno v mezinárodním seznamu teroristů – jak jsem pochopil. Kroutí hlavou, že mne tam nemohou najít, pak mne podezíravě sledují, pak se mne na ledacos ptají. A když nedostávají v italštině odpovědi, odmítavě cosi klábosí a dávají najevo, že nejsem v jejich zemi vítán. Nakonec pokrčí jejich šéf rameny a nechá věc otevřenou. Mám si prý sednout ven na lavičku před budku.

Čas běží. Dávno odbavili řadu aut a na mé zvednuté obočí, ptající se: „Tak jak?“ – Jen pokrčená ramena. Vím, že zpátky nepůjdu, že má žena je nějakých patnáct set kilometrů jižně a já se k ní stůj co stůj dostanu. Prostě jsem na té lavičce seděl jak pecka a odmítal se hnout. Jedna Italka v uniformě kolem procházela čím dál tím častěji, pousmála se, zeptala se, jestli něco nepotřebuji, takže jsem usoudil, že případně překonám hranici přes její vřelost. Ale nedošlo k tomu. Vše se zlomilo ve chvíli, kdy na hraniční přechod přijelo polské osobní auto s dvěma mladíky, kteří pašovali kontraband v podobě levných polských cigaret, jejichž kartóny celníci postupně kladli na střechu inkriminovaného auta.

Když se pomalu pyramida z kartónů dotvářela, stačilo najít v rozpáraných sedačkách poslední kousky, celá celnice zářila na rozdíl od mladých Poláků radostí tak, že najednou nikdo nehlídal můj pas ležící v budce na stole, dokonce ani onu budku, ba ani mne samotného.¨Kolem dokola vzduch stál. Byl horký jak káva v italské kavárně, kde se zrovna rozbil ventilátor. Strach jsem neměl. Chtělo se mi spát a věřil jsem, že jen co se dostanu za hranice, někde se vyspím a najdu si zákoutí s větrem a ledovou řekou, kde smyju z těla všechnu únavu. Vysoká skaliska vůkol říkala, že jsou tu od věků a jen člověk si vymyslel tyto provizorní hranice a jejich důležitost. A já věřil, že i já jsem člověk, který s čistým úmyslem může vstoupit na půdu Itálie. Suverénně, ale pomalu, se zvednu. Pár pomaloučkých kroků a jsem v budce. Ze stolu zvednu pas. Pár pomaloučkých kroků a jsem opět u lavičky. Už si ale nesednu. Otočím se k Rakousku zády a k Itálii čelem. Kdyby volali, neslyšel bych. Museli by mne leda chytit za ruku.

Volně jdu. Deset metrů. Padesát metrů. Čekám, že se za mnou někdo rozběhne. Chci se otočit, abych se ujistil, že se stále zabývají polskými cigaretami. Ale neotočím se. Cosi by se v krajině nepřirozeně pohnulo a třeba by si mne všimli. Jestliže funguje, že jdu a oni nereagují, jdu dál. Už mám za sebou dvě stě metrů. Nevím, jak jsem byl daleko, když jsem se dostal do zatáčky, za níž jsem vycházel ze zorného pole celnice. Jakmile jsem zatáčku zdolal, skočil jsem do nízkých jehličnanů, abych se schoval. Na jedné straně jsem rozdýchával, jak mne větve škrábou na holých rukách a nohách a na druhé straně jsem se cítil strašně moc šťastný: „Jsem v Itálii, Jitko! Už jen chvíli a najdu Tě!“

Pár aut nechám přejet. Nic se neděje. Slyším další vůz, povytáhnu hlavu z větví a zřím černého VW Golfa s dívkou za volantem. Vyskočím na silnici, mávnu a v mžiku sedím vedle mladé Italky, která mne sveze do první obce za hranicemi. Tam přesedlám na náklaďák do Udine. Z ulic tohoto města dojdu pěšky k dálnici. Je po třetí odpoledne a vedle mne zastavuje luxusní BMW černé barvy. Ze stažených oken hlasitě zpívá Pavarotti. Nebylo to ono známé, jak mladí Italové honí podél pláží na stažená okna plná moderní hudby mladé holky. Bylo to stylové a krásné pohlazení, když z auťáku příjemně řve klasika.

Řidič nemluvil, jen gestem ukázal, že si mám batůžek hodit do kufru. Mávnu rukou, že je to dobrý, že si ho nechám u nohou, ale on gesto razantně opakoval, až pojmu strach, že jen co batůžek dám na vymezené místo a zaklapnu víko, on se rozjede a já spláču nad výdělkem. Mám vteřinu, dvě, na rozmyšlenou. Nakonec důvěra za důvěru. On si vezme do auta cizího kluka, pak i já musím věřit jemu, že mne neokrade. Aniž dám na sobě znát, že mi tyhle úvahy proběhly hlavou, spontánně vhodím zavazadlo dozadu, zaklapnu, on prošlápne motor, o to ve větším klidu dojdu ke dveřím, usednu a jedem. Prošedivělý elegantní padesátník sundá brýle, koukne na mne a mně dojde, že jsme právě uzavřeli přátelství, ve kterém si věříme. Je to jen na chvilku, ale je.

K Benátkám urazíme flák cesty za chvíli. Pod dvě stě jsme nejeli. Dál mne sveze s Fiatem kombi třicátník s kovbojským kloboukem. Ten jel zase naprosto spolehlivě celou štreku až k Boloni sto čtyřicet. Najednou se to začalo vléct a já se přistihl, že jsem úplně zapomněl vyspat se někde na odpočívadle. Dvě noci bez spánku a pomalu se blíží noc třetí, ale pokud jsem se takhle vzchopil, pojedu dál, co to půjde. U Boloně se na odpočívadle setkám s desítkami stopařů. Na trávnících si rozložili karimatky. Z ešusů se linula vůně na lihovém vařiči ohřívané pytlíkové gulášovky. Jak se blížil večer, všichni do jednoho, autostop zabalili a podobnou radu jsem od nich dostal i já: „Vykašli se na to, v noci jezdí míň aut a lidé jsou opatrnější.“ - Jenže po překonání krize jsem se cítil svěží a bylo mi líto se tady stále ještě vysoko nad Římem zaseknout.

Všem jsem popřál hodně štěstí a vyrazil k výjezdu z parkoviště, kde jsem nijak dlouze nestál. Batůžek jsem měl na zádech a v očích jasnou zprávu, že potřebuji vzít. Tuhle výzvu vyslyšel starší manželský pár se starým náklaďákem. Pomalu se šeří a hic neustává. Datum výroby náklaďáku, na němž tenhle pár převáží ojetá auta z bohatšího severu Itálie na chudší jih, byl jasným vysvětlením, proč schází klimatizace. Myslím, že jsou rádi, že jim to vůbec jede. Okna jsou dokořán a horký vzduch, jehož teplota ani večer neklesla pod třicítku, jen hladí po tvářích, ale neochlazuje. Když se setmělo a on, statný svalnatý Ital, tak šedesátník, s vytetovaným námořnickým motivem na paži, ukázal ženě, aby se odebrala za sedačky na úzké lůžko, přišlo na mne spaní. Ovšem už ne ledajaké. Bylo to omráčivé spaní, říkající, že teď usnu a bude mi jedno, co se kolem bude dít. Ještě párkrát zaregistruji, jak podjíždíme velký digitální ukazatel teploty vzduchu s nápisem 32 stupňů celsia a pak se odevzdaně smířím, že usnu. V tom ale ucítím, jak mi cosi silného bere ruku a lomí ji někam dozadu za sedačky. Je to sen? Nebo co se vlastně děje.

V ruce mi zapraská tak, že se probudím. Jako blázen s vytřeštěnými zraky sleduji, jak mou levou ruku sune silný řidič pod sukni jeho ženy, která mu v tom pomáhá. U toho její pan manžel stíhá druhou rukou šoférovat náklaďák a očividně se mu tahle situace líbí. Párkrát se otřesu a než opravdu usnu, vyděšením se rovnou probudím. A aniž o tom přemýšlím, vím, že mít svou ruku v rozkroku přítomné dámy nechci. Od pohledu jí to dělá dobře, on se baví a já ne a ne sebrat síly, abych se jim vytrhl: „Tudy cesta nevede!“ - Proto začnu předstírat, jak je to skvělá věc a naznačuji, že by to chtělo zastavit a užít si to se vším všudy!

Pustí mne a zřetelně se těší na erotické dobrodružství téhle noci.
Brzdy kvílí. Kolik jsme mohli být kilometrů před Římem? Dvě stě? Sto? To už nevím, ale pamatuji si, jak zhruba vypadalo ono parkoviště, kde náklaďák s ojetými Fiaty zastavil. Bylo téměř opuštěné, žádná pumpa, žádná restaurace. Jen osvícený asfaltový plácek se studánkou a několik dalších parkovacích zákoutí mezi lesíkem. Nikdo zde nebyl, jen my. Takže ani nikdo neviděl, jak jsem po zastavení rychle otevřel dveře a sprintem zmizel v lesíku mezi těmito parkovacími plácky. Nadávali za mnou hodně dlouho, ale tím to haslo. I kdyby se za mnou vypravili, byl jsem si jist, že je setřesu. Jako kluk jsem navštěvoval atletickou základní školu, takže jsem přiložil ruce na prsa a běžel a běžel. Ani pletivový plot, který se táhnul po boku dálnice až sem a zde ohraničoval celý prostor, k němuž jsem doběhl za posledním pláckem, by neměl být pro bývalého sportovce překážkou. Nebylo ale třeba nic překonávat. Náklaďák zachroptěl a unaveně zmizel uprostřed letní noci. Parkoviště utichlo. Světlo z lampy u studánky prosvítalo mezi stromy až sem k plotu. Kolem vysoká tráva. Cikády rachotily svou písničku, já si lehnul, dal si batůžek pod hlavu a pomalu zavíral oči.

Z dáli se blíží zvuk náklaďáku. K tomu hlasy několika Italů. Je mi jasné, že musím opět otevřít oči. Nechce se mi, ale udělám to. K místu, kde ležím, couvá kamion s návěsem a než se naději, vidím, jak z něj do jakési dodávky rychle překládají zboží. V tom šeru mne spatří a zase jsem na útěku. Teď jsem se ale nebál znásilnění, ale o život. Parta ranařů to migala za mnou nekompromisně. Skočím do vzorně střiženého živého plotu, tlumím rychlé nádechy a protože svítilnami zkoumají, kde jsem, hlínou si potřu obličej, aby do tmy nezářil...

21. 10. 2017 Richard


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved