RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Stopem za svou láskou - I.

Stopem za svou láskou - II.

Stopem za svou láskou - III.

Stopem za svou láskou - IV.

Stopem za svou láskou - V.

Stopem za svou láskou - VI.

Stopem za svou láskou - VII.

STOPEM ZA SVOU LÁSKOU - V.


rl


Sednout si do auta bez vnitřní kličky na dveřích nemusí být podezřelé, pokud za sebou nemáte jízdu stopem přes kus Evropy, kdy jste se párkrát zapotili ze strachu o život. Mám za sebou tři noci beze spánku, těším se na Jitku a přestože nás od sebe dělí ještě pár stovek kilometrů, žiju z představy, že už to nemůže dlouho trvat a obejmu ji. Jen ji ještě najít, adresu přesnou neznám. Pohled v zadní kapse kalhot, na kterém mi nakreslila šipku, kde se na pobřeží nachází bar s terasou, kde obsluhuje italské štamgasty, mám už hezky zmuchlaný, ale svému účelu poslouží. Teď mne zaveze tenhle výstřední Ital zase kousek jižněji a už brzy Jitku překvapím svou nečekanou návštěvou. Vůbec přece neví, že už nedělám v Německu, že jsem splatil dluhy a mohl se za ní vypravit. Určitě si myslí, že jsem někde v Mnichově na stavbě střech, obklopen spoustou parťáků, takže se člověku nemůže nic stát.

Přes šílenou únavu si stihnu uvědomit veškerá rizika, která tuším i v této chvíli, kdy mne naložil do bílého otlučeného golfu roztodivný Ital a začnu zkoumavějším pohledem počítat, kolik má na prstech zlatých prstenů. To nožík zvaný rybička, který mám připravený v kapse k případné sebeobraně, ze zlata není. A co srdce toho statného chlápka? Je zlaté? Nebo rezaté… Jako opuštěná konstrukce jakési opuštěné průmyslové budovy? – Pokud měl nekalý úmysl jak se mnou naloží, možná očekával na mé straně údiv. Byl jsem však tak ztahanej, že jsem se jen s přimhouřeným zrakem usmíval na svět, jako by mi bylo všechno jedno, či jako bych si byl jistej, že se ubráním proti všemu.

Tu vůz zastaví. V pravé dlani jímám otevřený nožík a cítím, že jsem schopný rychlým pohybem vytáhnout ruku z kapsy a bodnout řidiče do krku, aniž se stačí vzpamatovat. To tedy za předpokladu, že by se někdo měl k autu přiblížit a začít na mne útočit a on tomu pomáhal. Řidič se do ničeho sám nepouštěl. Nemluvil, jen si tu a tam prohrábnul propocené černé kudrny. Pot mu z nich stékal po krku na masivní zlatý řetěz. Některé kapky se do jeho skulin na moment vsály, to jak kroutil krkem, rozhlížejíc se…

…a nic se nedělo. Koukne na mne, nastartuje a vyrazíme zpět k dálnici. Netuším ani po čtvrt století o co šlo, ale dobře si pamatuju, jak na mne přišla krize s velkým „Ká“. Pádili jsme zrovna dálničním úsekem plným tunelů. S každým vjetím do tmy na mne padl pocit noci, který střídal nekompromisní odpolední žár, jakmile jsme vyjeli ven. Ospalost nabrala maximální intenzity. On vedl v mateřštině nekonečné monology, rozhazoval rukama a já na všechno kýval, zavírajíc oči před žárem slunce a otevírajíc je v tunelech, abych kontroloval situaci. Najednou si uvědomím, že ačkoliv mluví italsky a já kromě pár slov touhle řečí neumím, všemu rozumím. Nebo spíš si myslím, že rozumím. Byly to halucinace, kdy jsem měl přesvědčivý dojem, že vlastně mluví česky. Pořád dokola jsem slyšel: „Hlavně musím dát slepicím zrní!“ – Šup a vjeli jsme do tunelu. Otevřeným oknem proudil vzduch přes jeho výrazné kudrlinky a ke mně se linula jeho slova: „Nezapomeň, zrní!“ – Šup a vyjeli jsme z tunelu. Zavřu oči, klimbám, ale slyším: „Slepice se musí zavřít a dát jim to zrní, slyšíš, zrní!“ – Šup a jsme v dalším tunelu. Podívám se na něj, zaostřím zrak a šup jsme venku: „Hlavně nezapomeň dát slepicím. Víš, co se dává slepicím?“ – Šup a jsme v tunelu. Otevřu oči a odpovím: „Zrní!“

Takhle prapodivně se přemístím sto padesát kilometrů blíž k Jitce. U města Lamezie oprýskaný golf zastaví na parkovišti s restaurací. A tenhle podivín mne pozve na kus žvance a pití. Pak koukne k nebi a zopakuje italská slova: „Slunce, horko, moře, kamarád…“ – A oroštuje svůj křáp, aby se vrátil zpět, kde mne naložil. Ještě jsem se stihl údivem zeptat proč to všechno a on jen pokrčil rameny a zmizel severně, na rozdíl od mého jižního cíle.

Dál jsem už měl na stop štěstí. Mladý pár mne svezl červenou Alfou Romeo. Seriózní šedesátiletý homosexuál nabídl jízdu modrým Fiatem Punto a naznačoval mazlení, ale když jsem mu ukázal snubní prsten, přátelsky otočil oči v sloup, zasmál se, mávnul v nadsázce rukou a ochotně mne dovezl až do Catanzara. Odtud jsem byl Renaultem 5 za chvíli na jakési skále, z níž mi pohled dolů napověděl, že se pobřeží nápadně podobá tomu z pohlednice…

Nechal jsem si zastavit tam nahoře mezi vršky, z nichž bylo vidět dlouhou pláž lemovanou železniční tratí. Do vesnice dolů to ještě nějaký výšlap byl, ale poděkoval jsem a malá renaultka se mžikem ztratila ve svažujících se serpentinách.

Tak jsem spěchal! Tak jsem se těšil!

A teď tu stojím nad Caminií a tam někde dole tuším Jitčinu přítomnost. Buší mi srdce. Pohlednice co odtud došla přes půl Evropy do Plzně se stopem dostala zpátky, aby přesvědčivě identifikovala můj cíl.

Jdu pomalu a čím víc se blížím k místu, kam ukazuje šipka, že právě tady pod tratí v tomhle letním restaurantu Jitka pracuje a hned vedle něj v malém bungalovu žije – cítím, jak se bojím setkání. Tři noci jsem nespal, nekoupal se, nezul si boty a to v takovém pařáku není žádná romantika…

Přemýšlím, vykoupu se někde v moři a pak teprve dorazím. Ale nemám sílu. Z popraskaných rtů si odtrhávám kůži, abych nevypadal hůř než je nutný. Už stojím pod restaurací u bungalovu nad jehož stříškou se na pohlednici, jíž pevně držím v ruce jako navigaci, tyčí špička propiskou přikreslené šipky s poznámkou: „Tady bydlíme!“ – Jakýsi hoch zjišťuje proč klepu na dveře a běží kamsi, aby za chvíli přiběhla Jitka a našla mně sedět na zemi u dveří, za které mne po prvním krátkém polibku vpustí. Nemám chuť se umýt, padám do postele a usínám. Aniž vím, Jitka mi změří teplotu - mám přes 38 stupňů - dá mi cosi polknout, sundá ze mě všechno a nahého mne přikryje prostěradlem. Takhle tu ležím a nevím o sobě dva dny.

29. 10. 2017 Richard


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved