RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1.díl / Ples AČR na Hradě

2.díl / Jak se vaří v hotelu Martina Straky

3.díl / Jednání na Hradě

4.díl / Když beton není jen drink

5.díl / Na kávě v Grandhotelu PUPP

6.díl / Výstava šperků ze skla v Novém Boru

7.díl / Ve Zlíně je každá první žena krásná

8.díl / Velikonoční Tábor

další díly 40 výletů s i40 - zde

40 výletů s i40 …1.díl / Ples AČR na Hradě


Historie 27 let vztahu s panem Šrámkem a důvod, proč můj táta u něj koupil auto – aneb vtažení do děje, jak vznikla naše spolupráce (klikněte ZDE).

Když jsem otevíral obálku od náčelníka generálního štábu Armády České republiky armádního generála Josefa Bečváře, netušil jsem, že za pár týdnů budu tančit ve Španělském sále Pražského hradu. Jak se stalo, že svobodník v záloze, dost nevycvičený voják, který by dnes těžko udělal v časovém limitu rozborku a zborku samopalu vzor 58, jinými slovy vojenský laik - obdržel osobní pozvání na XXII. reprezentační ples AČR? A to přímo od nejvyšší vojenské hodnosti u nás?

rl
Armádní generál Josef Bečvář s chotí, moje manželka a vpravo já – v sobotu 11. 3. 2017 v 00:29 hodin ve Španělském sále Pražského hradu, kde se pomalu chýlil k závěru XXII. ročník Reprezentačního plesu AČR, což věděl každý, ale jen my dva s Jitkou jsme navíc věděli, že právě v této chvíli slavíme Jitčiny narozeniny, což se docela náramně sešlo, protože na rozdíl ode mne, kterého plesy netáhnou až tolik (neboť je občas moderuji a jsem tak „přeplesován“), Jitka má plesy ráda a oslavit narozeniny v důstojných a každému z nás drahých prostorách Hradu bylo pro nás opravdu hezké…

27 let jsem na volné noze v oblasti kultury. Z toho se 17 let věnuji svému životnímu projektu „cena Ď“. Posledních 11 let se stávalo, že se ceremoniálů ceny Ď, konaných na scénách Národního divadla v Praze, účastní i naše vojenské špičky. Pestrost kategorií ceny Ď zaručuje možnost, aby i počiny našich vojáků byly touto cenou vyzdvihovány. Když k tomu přičtu, že členka celostátního Kolegia ceny Ď paní Běla Gran Jensen (Zahraniční Češka ČRo 2012 a prezidentka Hnutí Stonožka, která pomáhá stamilióny dětem ve válkách) veřejně netvrdí jen to, že cena Ď je nejdůležitější cena v ČR, ale i to, že český voják je nejen profesionální, ale jako jediný na světě, má i srdce a noblesu v takové míře, že je prostě jedinečný – tak musím říct, že jsem za poslední roky dost výrazně o našich vojácích přemýšlel a když to šlo, mluvil s nimi o životě, světě a jejich poslání, abych k nim našel cestu, stejně jako ji našla paní Běla.

rl
Před zaplněným hledištěm Státní opery Praha akorát při ceně Ď 2015 paní Běla Gran Jensen (Hnutí Stonožka) vyhlašuje ocenění pro generálmajora Josefa Šíbu za ohromnou pomoc při humanitární pomoci Stonožky ve válčících zónách. Přítomen je armádní generál Josef Bečvář.

rl
Cen bylo předáno mnoho, při této hlediště povstalo. Panu generálmajorovi cenu předala malá Barunka, která porazila v životním boji leukémii, aby mohla rozdávat radost a optimismus.

Oficiální článek vydaný na webu AČR k události ocenění pana generála Josefa Šíby si můžete přečíst (a prohlédnout si další foto) zde: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/aplaus-ve-stoje-pro-generala-sibu-111584/

Při ceně Ď 2015 navštívil finále ceny Ď pan generál Bečvář s chotí. Ihned po skončení ceremonie, přišla paní Bečvářová na scénu a spod slz v očích vyslovila větu: „To je ale krásná akce! Jak vám mohu pomáhat?“ – Načež po dvouhodinách moderování zpaměti otřu čelo a štěstí právě prožívané tím, že vše dopadlo, jak mělo, se ve mně upřímnými slovy křehké ženy znásobí. Podívám se jí do slzami zalitých očí: „Držte nám palce!“

Znáte to, vidíte se jen jednou v životě a čas plyne, nekontaktujete se - a přesto víte, že o sobě víte. Tak jsem to vnímal s paní Bečvářovou. A když jsme se setkali po roce a půl na Stonožkové mši v katedrále svatého Víta v Praze v prosinci 2016, využil jsem přítomnosti kamery tv pořadu „StylTip“, pro který také moderuji a s panem armádním generálem i jeho manželkou jsme natočili rozhovor. Dal jsem si záležet na tom, aby televizní pořad, který má inspirovat ke zdravému a prospěšnému životnímu stylu, mohl také vyznít tak, že k takovému stylu patří i vztah k charitě, porozumění a odpovědnosti. Jasně, jsem hříšník, jako mnoho z nás. Chlap tisíce chyb. Neznamená to však, že se nemohu snažit být lepším a zamýšlet se i o těchto tématech.

Zde se můžete podívat na tv pořad ze Stonožkové mše:


A pak přišel konec ledna a pošta mi doručí pozvánku na ples konaný 10. března 2017. V prvním okamžiku jsem to bral jako ocenění naší práce na cenách Ď a byl opravdu nadšený. Žádné lupeny přes známé. Nic takového. Do slavnostního prostředí Armády České republiky jsem byl pozván, aniž bych tušil, že se vůbec ples koná. A kdybych to tušil, nenapadlo by mne chtít na něj jít. Prostě působím v jiném světě a tak bych tam asi neměl co pohledávat. Ještě k tomu nejsem ničím zasloužilý vůči armádě a naopak sám jsem vděčný, že armáda bere vážně cenu Ď, kterou pořádám a kam její zasloužilé vojáky zvu. Ve druhém okamžiku jsem si ale řekl, že se mi na ples vlastně nechce, protože slovo „ples“ pro mne za ta léta znamená moderovat a nepít víno, myslet na všechno, aby klaplo – nikoliv odpočinek, byť mne moderování baví.

Nějak se mi zažilo, že ani plesy soukromě nevyhledávám! Ale Jitka se zasnila: „Mohl bys překonat nechuť a dát mi to k narozeninám!“ – V tu chvíli jsem víc nepřemýšlel. Po půlnoci se desátý březen zlomí v jedenáctý a my přímo na Hradě oslavíme Jitčiny narozeniny. A přihodím důvod, že: „Konečně se sluší a patří cenu Ď reprezentovat i na takové významné akci!“ Nu, začal jsem hledat důvody, proč se mám těšit na ples. Vzápětí jsem dodal: „Dobře, ale budeme v Praze spát, někde poblíž Hradu! Abych nemusel koukat na hodinky a hlídat se, jestli si mohu dát sklenku nebo ne. Jo a pojedeme s i40 a já pak o tom napíšu článek! Co článek! Bude to první díl čtyřicetidílného seriálu o výletech s i40 :-)

rl

rl

rl

rl
Mám v sobě zakódované nebrat jako rutinu to, že mi přijde sám od sebe zvací dopis na repre ples armády, ač celkově autoritám nepodléhám. Když to ale má příběh coby součást života, pak se k takové chvíli stavím s pokorou a pozvánku i s obálkou si schovám…

Z Plzně jsme vyrazili kolem druhé odpoledne. Jako vždy dopředu nocleh nezajišťuji, abych nekoupil zajíce v pytli. Nemyslím tím kvalitu ubytování, ale atmosféru, která je někdy důležitější. Jeden kamarád se diví: „Jak můžete jezdit na dovolenou do Itálie bez zajištěného hotelu předem?“ – Načež říkávám: „Není válka, tak o co jde?! Život je sport! Hlavně strach nemám mít já, že neseženu nocleh, ale hoteliér, že nepřijdu a nepřinesu svoje peníze…“ – A na to jsem sázel i v pátek 10. března 2017 v Praze. Cílem bylo najít co nejblíž Hradu romantický hotel v cenově dostupné relaci tak, abychom to měli na ples a pak do postele jen pár kroků. Dá se to?

rl
Nerudovkou jsme v životě prošli stokrát a brali ji jako turistickou zónu, kde by nás nikdy nenapadlo hledat nocleh. Vždyť kousek odtud, dole na malé straně máme zázemí v soukromí, stejně jako na Praze 6. Proč hledat tady, kde Čech povětšinou jen projde? Možná proto, že si tu budeme připadat jako na dovolené – stačí vstoupit do dveří hotelu, kde je překvapí, že mluvíme česky…

rl
Sympatická slečna recepční prověřila obsazenost a nabídla poslední volný pokojík, nahoře v podkroví. Stejně tak nehraně sympatický manažer, jménem Miloš, vstřícně nabídne prohlídku hotelu, aby nám dal čas na rozmyšlenou.

rl
Doslova roztomilé na tom všem bylo, že nás přivedl k restauraci, kde se zarazil: „Rád bych vám tady všechno představil, ale jak jsem zvyklý na cizí jazyky, nějak mi nejdou ty věty do úst v češtině! Po dlouhé době jste našimi českými zákazníky!“ – A pak se rozmluvil a bylo vidět, že jsme pro personál příjemnou změnou. Od první vteřiny se tu cítím jako ve svém zázemí a mám k tomuto hotelu důvěru.

rl
Než výtahem vyjedeme do třetího patra, dovíme se, že svého času v tomto domě pár let žil Jan Neruda. Ostatně hotel se jmenuje také NERUDA. A my nejsme nerudní, že se nám nabízí malinký pokojík až pod střechou. Po terásce, nacházející se přímo pod zdí, kolem níž jsem šel v životě tolikrát, že bych to nespočítal – ovšem z druhé strany, tam ulicí mezi Nerudovkou a Hradem – jsme přešli do vedlejšího stavení…

rl
Z terásky jsme vstoupili do další části hotelu a vystoupali zajímavým interiérem až nahoru pod střechu…

rl
…kde na nás čekal malý, leč naprosto dokonale designově a účelně promakaný pokoj č. 302, na němž se dle slov manažera Miloše podílel výtvarník Bořek Šípek.

rl

rl

rl rl

rl

rl
Parkování bylo přičteno k ceně pokoje a my tak měli možnost pokusit štěstí a „chytit“ plac v modré zóně v Nerudovce. Celý život mám na parkování štěstí a tak tomu bylo i dnes – přímo před Hotelem Neruda na nás jedno místečko čekalo. Říká se tomu náhoda, ale když se člověk neobává předem, náhoda mu jde na ruku…

rl
Aby naši i40 neodtáhli, recepční nám zapůjčila parkovací kartu. Ubytování a parkování nás dohromady stálo tolik, kolik člověk utratí za ubytování často i ve vzdálenějších místech od centra Prahy, případně i na oblasti. Poměr polohy, komfortu a ceny mi připadl optimální.

Zde se můžete podívat na krátké video, jak jsme zaparkovali v Nerudovce…



rl

Tak a jdeme na ples. Jenže času máme hodně. Jitka to tvrdí. Prý ples začíná až v osm. Nabízí se procházka Nerudovkou. Kousek níž naproti je stylová restaurace, kde si dám pivo a Jitka horkou čokoládu. Číšník se diví, že mluvíme česky. Je velmi příjemný. Připadám si jako v Benátkách u Rialta. Pak kouknu na hodinky: „Jituš, je to fakt od osmi?“ – „Jasně!“ – Odpoví sice přesvědčivě, ale nedá mi to a vyndám peněženku a z ní lupeny, abych si přečetl, že začátek je v sedm a zaujmout místa máme už v 18.55 hodin! Zasměju se. Tolik příprav! Šaty pro Jitku jsme v salonu Miriam v Plzni vybírali skoro hodinu! Nechápu proč, když já mohu smoking vybrat za minutu, trvá Jitce vybrat šaty za hodinu? Když zkoušela třetí, paní šéfová chválila, jak ji sluší a přesto se zkoušely další a další šaty?! Pak jsem musel překonat nechuť jít plesat a naopak se radovat, že mohu plesem Jitce udělat při narozeninách radost a sám mít z toho radost. Pak si pořídíme hotel přímo pod Hradem a nakonec přijdeme po slavnostním začátku?! No byl to fofr! Na pokoj, do vany a šup do šatů a rychlý přesun na Hrad…

rl
Dorazili jsme akorát, že jsme stihli sklenku sektu na přivítanou a už se otevíraly dveře do Španělského sálu.

rl
Šokem pro nás bylo, že stůl číslo 1 nebyl někde vzadu, ale skutečně byl prvním v řadě v čele všech stolů. Každičké místo zde je čestné, ale přece jen stůl číslo 1 je jen jeden. Nechápal jsem, čím jsme si to zasloužili, ale pokorně jsem to přijal jako poctu cenám Ď a všem, kteří tomuto projektu pomáhají 17 let. Nebyl jsem tu v tu chvíli za sebe, ale za tisíce lidí kolem ceny Ď a v této souvislosti mne to těšilo.

rl
Chvíle před zahájením plesu…

rl
Také z dalších sálů Hradu přišli na zahájení do Španělského sálu hosté plesu, kterých bylo pár set. Rozprostřeli se kolem dokola sálu a očekávali oficiální zahájení…

rl
Přichází armádní generál Josef Bečvář s chotí a usedá k největším celebritám večera, alespoň tak to vidím já – k veteránům AČR. Jejich stůl je vprostřed přední řady stolů a má označení „A“. Dále zde na čestném místě usedl ministr obrany pan Martin Stropnický.

Zde se můžete podívat na krátké video, jakými slovy zahájil XXII. ples AČR armádní generál pan Josef Bečvář…



rl
Nedávno jsem psal pojednání o tom, jak jsme v roce 1994 natáčeli televizní pořad Veselý Langer, který se nevysílal. Tenhle článek najdete na titulce tohoto webu, když budete rolovat níž. Nachází se v přehledu mojí profesní historie pod názvem: 1994 / 1994 / TV show „Veselý Langer“ (nevysíláno) Zmiňuji se v něm o tehdejším studentovi Rudolfu Merknerovi, který nám byl režisérem. Pak jsme se s Rudou neviděli roky, až na pár minut jednou cca v roce 2003 v bufetu v České televizi na Kavčích Horách, kde jsme se náhodně potkali. Nu a pak zase nic. A tu zjistím, že u stolu č. 1 usedl se svou manželkou také Ruda Merkner, který začne ženě vysvětlovat, odkud se známe, načež vezmu mobil a najdu v mžiku na webu článek o něm a ukážu jí fotku Rudy zamlada… Oba jsou překvapení a Ruda je rád, že takový archivní kousek existuje. Jak nemám televizi už deset let, nesleduji, co kde se vysílá, ale na netu jsem se dočetl, že je Ruda Merkner dnes velmi úspěšným scénáristou a jeho manželka zase herečkou. Nemít televizi osvobozuje a na druhé straně přináší překvapení – ani jsem netušil, že trávím večer u stolu s populární tváří velmi známé herečky. Mám rád takové, pro mne příjemné momenty nečekaných překvápek plynoucích z toho, jak žiju. Když se potkávám s lidmi, kteří jsou slavní a já to nevím, ale oni si myslí, že to vím, přináší to často situace coby výpověď o jejich povaze. Rudova choť obstála na jedničku – byla přirozená, neokázalá, plná pokory a v pohodě. Na druhou stranu musím říct, že kdyby to tak nebylo, nezmínil bych se o ní, protože nejsem na světě, abych škodil, jsem tu, abych hledal důvody k radosti nejen sobě.

rl
Jitku zaujal překrásný dort korunovačních klenot…

rl
Mne zaujala slečna Mária od míchaných nápojů…

rl
Oba nás zaujalo množství pozvaných hostů, kteří zaplnili nejeden prostor mezi sály Hradu…

rl
Po návštěvě pánských toalet, kam Jitka přístup samozřejmě neměla, jsem jí ukázal snímek, jež jsem tam pořídil, aby viděla, jak dokonalou umývárnu rukou muži na Hradě mají…

rl
Dají se mezi tisíci najít noví přátelé? My jsme je nehledali, oni nehledali nás, ale našli jsme se. Vojenský lékař, ortopéd z Hradce Králové s hodností majora – Josef Roubal a jeho manželka Iva (zdravotní sestra) se s námi dílem osudu dali do řeči a tak jsme velkou část plesu prožili společně. Vím, že to nebyla náhoda, neboť v Hradci Králové chceme pro příští rok vybudovat kromě krajského kola ceny Ď, které zde zdárně funguje roky, také kolo městské. Josef tedy ještě neví, že ho v budoucnu poprosíme, aby se stal členem městského Kolegia v Hradci Králové. Začal jsem tím, že jsme oba nové kamarády pozvali na letošní krajské kolo, konané na konci března ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, kam slíbili, že přijdou. A pokud se stane, že se na místě vyznají atmosféře ceny Ď a řeknou, že je projekt oslovil – teprve pak Josefovi nabídnu čestnou účast v městském Kolegiu na příští rok. Tak citlivě a nenásilně cena Ď postupuje už 17 let. Má celostátní Kolegium, 14 krajských Kolegií a také řadu městských Kolegií. Každý člen Kolegia je jiný, působí v jiném světě, ale pro nás to jsou vážení a milí lidé, často přátelé, které oslovujeme na základě toho, zda nám jsou sympatičtí…

rl
Zpěvák Petr Kolář zaručil absolutně dobrou taneční náladu a pohodu…

Zde se můžete podívat na kratičké video, jakou atmosféru dokázal vytvořit zpěvák Petr Kolář…


Zde se můžete podívat na kratičké video, jak se nechal do skvělé nálady vtáhnout i olympijský vítěz Imrich Bugár…


Na plese AČR jsme potkali řadu lidí, se kterými nás pracovní osud už dříve seznámil. S někým na sebe uctivě kývnete, s jiným si jdete podat ruce. A s tím, s kým člověk už něco prožil, si vyměníte i pár přátelských vět. Nejinak tomu bylo i s panem Imrichem Bugárem. Předchůdcem ceny Ď byl projekt „Mecenáš klub“, jehož jedna z mnoha akcí byla zasvěcena křtu CD disku písniček textařky a členky Mecenáš klubu paní Jiřinky Fikejzové. Tehdy jsem oslovil právě pana Bugára, držitele zlaté olympijské medaile za hod diskem, zda by nepokřtil nový CD disk. Akce proběhla v Praze v Hotelu Čechie někdy před cca 17 lety. Pan Bugár uchopil do velkých dlaní nové cédéčko a řekl: „Disk jako disk…“ – A teď jsme se potkali na Hradě, připomněli si setkávání v Mecenáš klubu, popřáli si vše nej a zase se ztratili se zorných polí našich životů. Nenucenost na takových akcích, jako je ples, je nejlepším průvodcem. Nic není povinné, vše se děje spontánně. A každé setkání je příjemné.

O tomto plese se bude dlouho vyprávět. Jak na něm zpívala Lucie Bílá, jak byl dokonalý raut, jak tohle, tamto. Všechna čest, skutečně – ale pro mne byl tento ples výjimečný něčím jiným. Prvně jsem byl na plese, kde nebyl jediný kameraman, fotograf, zvukař, osvětlovač a tak podobně – v džínech. Všichni přítomní lidé, včetně personálu v zákulisí, byli v obleku. Detail, který třeba u mne boduje. Sám vyznávám džíny a tričko. Ale ples je ples. Ples není candrbál. Když jdu na bál, na zábavu, pak ano… Pak mohu připustit, že kapela hraje v džínech, co kluci nosili celý týden do práce. Že zvukař sedí ve zmuchlaném tričku za aparaturou. Proč ne… Ale ples, to je něco jako svatba. Na svatbu se i ten, kdo celý život stráví v montérkách, zpravidla vyfikne. Ví, že je to mimořádná chvíle. A repre ples AČR mimořádná chvíle je. Je to vlastně také svatba. Svatba mezi námi všemi a úctou k prostorám Hradu a přítomným vojenským veteránům.

15. 3. 2017

Richard Langer


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved