RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1.díl / Ples AČR na Hradě

2.díl / Jak se vaří v hotelu Martina Straky

3.díl / Jednání na Hradě

4.díl / Když beton není jen drink

5.díl / Na kávě v Grandhotelu PUPP

6.díl / Výstava šperků ze skla v Novém Boru

7.díl / Ve Zlíně je každá první žena krásná

8.díl / Velikonoční Tábor

9.díl / Kynšperk – místo mého srdce

10.díl / Lipník nad Bečvou

11.díl / Noc ve Velkém Meziříčí

12.díl / Klatovy a Plánice

13.díl / 25 let GynCentra v Praze

14.díl / Kaplička nad Bořitavou

15.díl / Divadelní léto Hluboká nad Vltavou

16.díl / Knížecí rybník

17.díl / Kvítkovice

18.díl / Setkání dětí ze zkumavky

19.díl / Vinohradská

další díly 40 výletů s i40 - zde

40 výletů s i40 …19.díl / Vinohradská

Včera jsem zaparkoval na kraji Vinohradské a naproti vidím snad dočasně opuštěné prosklené komerční prostory, v jejichž výloze mne zaujme pojednání o názvech slavné Vinohradské třídy v Praze v různých dějinných údobích. Rázem tyhle chvíle vstupují do děje „19. výletu s i40“, protože si nejen se zájmem přečtu, jak a kdy se tahle ulice jmenovala, zatímco za mého života si ji pamatuji jen jako „Vinohradskou“ jakoby „neměnnou třídu“, avšak právě díky tomuhle zastavení dnes a tady mi vytane na mysli, že za těch spoustu let, co tudy projíždím a procházím, jsem toho v téhle ulici zažil nemálo pro můj život zajímavého.

rl

Na okraji Vinohradské není moc parkovacích míst, ale vždy tu jedno na mne čeká. Na to mám fakt štěstí, jako tomu bylo včera.

rl

V těchto komerčních prostorech pamatuji kdysi zde působící autosalon, s nímž jsem spolupracoval. Později se zde střídaly různé firmy a dnes je tu zřejmě dočasná výstavka k historii pojmenování Vinohradské…

Pojmenování ulice se měnilo během dlouhých období a teď se může zdát, že se tu nic nemění, ale jen během mého stávajícího profesního života, tj. za posledních 27 let, se tady na Vinohradské pro mne změnilo dost, ale vše, co jsem tu prožil, jen se podívám na ta místa, stále ve mně intenzivně huláká: „Patří to tady k mým zážitkům, díky kterým jsem dělal kroky dál a dál a dnes i díky tomu existuje cena Ď…“

rl

Z místa kde často parkuji je nádherný výhled na vlakové nádraží…

Zkuste se projít Vinohradskou nebo jinou ulicí v kterémkoliv městě, kde jste něco různě dělali, zažívali, plánovali, realizovali – a myslete na to, že ulice je sice stále stejná, ale nenápadně se mění, jen důsledky prožitého zde zůstávají pro další vaše činění. Jako to právě teď udělám s Vinohradskou já. A začnu tím, že vzpomenu na rok 1990, kdy jsme si s kamarádem Markem s naším autorským divadlem „Naši přátelé“ pronajímali Divadélko Rádio v Radiopaláci na Vinohradské. Uskutečnili jsme tam řadu euforických představení, z jejichž atmosféry jsme žili. Ono se to nedá popsat, pokud tím neprojdete, ale naše divadelnictví bylo něco jako super šťastný život plný legrace, setkávání s lidmi, zamyšlení, inspirace. Měli jsme za sebou kouzelný čas hraní „na ulici a vybírání do klobouku“, díky čemuž si nás všimla Československá televize a tak jsme se dostali s naším číslem „parodie levitace člověka“ do pořadu Možná přijde i kouzelník (15. díl, 19. minuta pořadu – najdete lehce na YouTube). Ale zakázky na hraní to nepřinášelo, protože jsme nebyly dostatečně známé tváře a navíc ta doba byla taková, že divadla měla po revoluci spíš úbytek zájmu než vzestup. Marek založil agenturu Foibos, aby nás dva zastupovala a hledal v Praze, kde si na své náklady pronajmeme divadlo a nezávisle na komkoliv si tam budeme hrát naše autorské celovečerní představení. V pracovním archivu jsem dneska hledal a našel dopis od Marka z Prahy poslaný do Plzně, v němž o tom všem píše a kromě toho se svěřuje s dalšími věcmi. Věřím, že mi Marek odpustí, že dopis zveřejním – dělám to po 27 letech v dobré víře s tím, že dopis charakterizuje naše přátelství a společně prožívaný divadelnický sen, na němž jsme tehdy byli oba závislí…, zvlášť na zadní straně dopisu mne bere ještě dneska, jak Marek píše: „Richarde, psychicky jsem dost vedle, zjistil jsem, že člověk nemusí (já nebo ty) dýchat, jíst a pít, ale nemůže vydržet bez představení.“

rl

Přední strana dopisu od kamaráda Marka se zakroužkovaným odstavcem, kde popisuje, jak si pronajmeme Divadélko Rádio, nacházející se tehdy na Vinohradské třídě.

rl

Zadní strana dopisu se zakroužkovaným odstavcem, kde se Marek svěřuje, jak mu naše divadelní vystupování schází s odkazem na uskutečněné představení v Mariánských Lázních, kde jsme si pronajali Divadlo N.V.Gogola a užili si vyprodané hlediště a diváky, kteří po představení odmítali odejít.

rl

S Markem jsme odehráli přes 200 skutečně euforických představení, kdy jak jsme říkali – se diváci smáli jako by na jehlách seděli. I tohle číslo jsme hráli v Divadélku Rádio na Vinohradské: „Objevování a mizení jednotlivých oudů těla!“

Hned pod místem, kde jsem zaparkoval, je blok domů. V jednom z nich jsem před pár lety natáčel pořad o firmě prodávající pozemky na Měsíci. Takových věcí jsem na Vinohradské zažil vícero, včetně různého moderování pro firmy, mluvení smuteční řeči na pohřbu kamarádky, navštěvování restaurací a kaváren s realizovanými jednáními nejen na téma ceny Ď. To všechno sice k Vinohradské a mému životu také patří, ale opomenu to, abych už tak dlouhý článek neprodloužil desetkrát tolik…

Kousek nad zaparkovaným autem zapůjčeným od pana Šrámka z Plzně – „Hyundai i40“, se na známé adrese „Vinohradská 12“ nachází slavný Český rozhlas. V roce 1997 jsem právě tady taky zaparkoval, abych se do něj vydal s nabídkou spolupráce na Mecenáš klubu, který jsem akorát coby předchůdce ceny Ď založil. Jednání bylo fajn, ale neúspěšné. Zůstával jsem ale v klidu. Svým snům jsem věřil a byl přesvědčený, že vše je jen otázka času a zatímco tam a onde o mé náměty nemají zájem, nerušeně si na všem mohu pracovat a modelovat to k obrazu svému, ba dokonce ještě víc podle svého, než když by hned přibyl nějaký důležitý mediální partner, jenž by z pozice většího a zkušenějšího hráče mohl mít řadu připomínek, co a jak mám dělat a pak by se má představa o Mecenáš klubu a následně ceně Ď nemusela naplňovat na 100 procent. Uteklo dlouhých 14 let a Český rozhlas mne oslovil sám a od onoho roku 2012 na ceně Ď úzce a krásně spolupracujeme. Osloven jsem byl však na základě toho, že cena Ď vypadá tak jak vypadá a to, jak vypadá, je naplnění 100 procent mé představy, za což jsem vděčný. Vše má svůj čas (www.cena-d.cz).

rl

Pozvánka na akci Mecenáš klubu do autosalonu na Vinohradské. Takových akcí jsem od roku 1997 do roku 2001 uspořádal přes sto a několik z nich se konalo právě tady.

Nicméně návštěva Českého rozhlasu, tehdy na počátku roku 1997, nebyla bezúčelná. Když už jsem zaparkoval na Vinohradské před autosalonem, vstoupím dovnitř a oslovím ředitele společnosti s nabídkou partnerství s Mecenáš klubem a potažmo pozdější podpory ceny Ď. Měl jsem štěstí! Protějškem k jednání mi byl sympaťák poctivě kopající za firmu a hledající (bez osobních zájmů pro svou kapsu - nýbrž pro výhody firmy) neotřelé možnosti prezentace automobilů mezi zajímavými osobnostmi. Jmenoval se Ing. Jiří Vondráček a podnes, přestože se pracovně dávno nepotkáváme, jsme přáteli – a on nikdy neodmítne jako čestný host pozvánku na finále ceny Ď v Národním divadle.

rl

Na archivních snímcích Mecenáš klubu z roku 1999 Ing. Jiří Vondráček jako hostitel akce v autosalonu na Vinohradské předává jedné z účastnic akce dárek. Na snímku dole jsem s tehdejší členkou Mecenáš klubu paní Danou Škabradovou (tehdy byla ředitelka tiskárny), její kamarádkou paní Colori a také s mou manželkou Jitkou.

Tím, že jsem vydával každý měsíc tištěný zpravodaj Mecenáš klubu, který samozřejmě dostával i autosalon na Vinohradské, napadlo Jirku Vondráčka oslovit mne k přípravě a zajištění tisku jejich firemního časopisu pro zákazníky. Pár let jsem tak realizoval tuhle zakázku s ohromným nadšením, poněvadž jsem nastudoval životopis zakladatele značky Honda a pronikl tak do úplně nového světa. Jirka si přál, aby v časopise byla i křížovka a tu zase připravovala moje žena Jitka, která se to musela pracně naučit, protože sestavit „lušťovku“ není zase až tak jednoduchá věc. Nejet tehdy na jednání do rozhlasu, tohle všechno by nebylo…

rl

Moje žena Jitka nikdy křížovky nesestavovala, ale zakázka je zakázka a tak se to musela naučit a hezkou řadu jich pár let dávávala dohromady…

Přátelství s Jirkou Vondráčkem trvá stále a tak se tu a tam stalo, že jsme se vzájemně soukromě navštěvovali, protože oba dva máme zalíbení v grilování. V roce 2008 u nás na chalupě v Pošumaví Jirku vítala mezi vraty nikoliv s chlebem a solí, ale s jednohubkami – naše dcera Markéta, která Jirku a jeho ženu Hanku zná v rámci svého života od nepaměti, ale netuší asi, že tohle dvacetileté přátelství vzniklo náhodou tady na okraji Vinohradské třídy…

rl

Dcera Markétka v dobových šatech vítá hosty grilovačky u naší chalupy v Pošumaví (2008). Jedním z hostů byl i Jirka Vondráček, se kterým započalo naše přátelství v roce 1997 na Vinohradské.

rl

Jirka Vondráček si ihned lidsky „sedl“ i s mým tátou (vlevo) a nejbližším životním kamarádem Františkem Lambertem (druhý zleva). Na snímku je ještě kromě Jirky jeho žena – Hanka (vpředu) a manželka Františka – Jarmila.

Autosalon na Vinohradské byl také místem, kde jsem se prvně v životě setkal s mistrem Adolfem Bornem. Myslím, že mi na něj tehdy dal kontakt vynikající výtvarník Petr Smola a tak jsem měl možnost panu Bornovi nabídnout členství v Mecenáš klubu s tím, že prvně jej představíme ostatním členům na klubové akci konané v autosalonu u Jirky Vondráčka. Měl jsem štěstí, že pana Borna Mecenáš klub zaujal a vstoupil do něj. Sled událostí mi následně přinesl možnost vstoupit do soukromí pana Borna, když mne pozval k sobě domů, abychom dali dohromady rozhovor do tištěného Zpravodaje Mecenáš klubu.

rl

Takových Zpravodajů jsem vydal k padesátce. V čísle 14 byl rozhovor s panem Bornem, kterého jsem měl čest a radost vyfotit a vyzpovídat na diktafon u něj doma.

rl

Pokračování rozhovoru s panem Bornem na další straně…

rl

Fotografie s panem Bornem z akce Mecenáš klubu v autosalonu na Vinohradské.

rl

Mezi časté hosty akcí mecenáš klubu patřili i jeho dva členové – pan Josef Hanuš (kameraman – Slunce seno atd..) a hudební skladatel Vadim Petrov (například Krkonošské pohádky). Na snímku ofoceném ze Zpravodaje Mecenáš klubu se zrovna nacházejí v autosalonu na Vinohradské…

Zhruba v prostřední části Vinohradské sídlila v roce 2002 a možná stále ještě sídlí velká obchodní společnost. Nevěděl jsem to a když jsem moderoval v Plzni v Parkhotelu jakousi akci a na rautu byl osloven neznámým byznysmenem, teprve se dovím, že má tahle firma kromě obchodování po světě i mediální ambice a já jim prý padl do oka. Měl jsem akorát v hlavě nápad televizní soutěže Láska roku a nabídnul v mžiku téhle firmě tudíž partnerství provázané se spolupořadatelstvím. A už pár dní poté sedím v jednačce zkušených byznysmenů právě tady na Vinohradské třídě. A vysvětluji, jak mne všechno napadlo:

„Probíral jsem se doma starým vojenským kufrem mého dědečka Aloise, s nímž prošel za první světové války místa kolem italského Terstu a který jsem v rámci široké rodiny, včetně mnohočetných dokumentů, zdědil. A mezi těmi všemi rodnými listy z devatenáctého století a vším dalším najdu zamilovaný dopis, v němž Alois píše Růžence – …teskně hledívám k věžím žamberským a vzpomínám, zda na mne myslíš… – A v tom mne napadlo, že láska je krásná v každém věku a ve vteřině mne napadla soutěž LÁSKA ROKU pro mladé, starší i zralé páry…“

Mým velikým přáním bylo, abych vymyslel, vyprodukoval a na televizní obrazovku dostal zábavnou televizní soutěž, v níž na začátku vzdám hold lásce dědečka a babičky a přečtu k tomu pár zamilovaných řádek z jejich korespondence. A taky jsem si přál, aby zaznělo široko daleko jméno vesničky, kterou miluji nadevše – Bořitavy v Orlických horách (Bořitov – součást obce Studené), kde se narodila moje maminka a kam jsem jako kluk jezdil na nejkrásnější prázdniny. A k tomu jsem potřeboval peníze na produkci a potažmo, jako všechno, co dělám, aby zbyly peníze na dotování ceny Ď. Všechno vyřčené znělo oněm byznysmenům tak originálně, že mi na návrh kývli a dohodli jsme se na zajímavých penězích, za které jsem vše dal dohromady a skutečně měl tak navíc možnost uhradit náklady s cenou Ď 2003 a 2004.

rl

Momentka z natáčení pokračování Lásky roku…

Vedlejším efektem toho všeho, na Vinohradské třídě v sídle velké obchodní společnosti dohodnutého, pro mne byla náramná životní a profesní zkušenost v podobě režie televizního zpracování soutěže Láska roku věhlasným Ivo Paukertem. Na Vinohradské jsme si s byznysmeny plácli a já se dal do práce, netušíc, kam až projekt dostanu. Nebylo pro mne povinností získat pro spolupráci televizi, ale povedlo se. Získal jsem příležitost pět minut mluvit s tehdejším generálním ředitelem České televize panem Jiřím Janečkem a během toho času ho nadchnout tak, že mi řekne: „Sežeňte 600.000,- Kč na výrobní náklady naší televize a jdeme do toho…“ - Shodou okolností jsem měl štěstí a ty peníze jsem u tří známých firem – díky tomu, že se jim námět líbil – sehnal. A když jsem sehnal peníze, dal jsem si podmínku, že jako autor to i odmoderuji a televize si zase dala podmínku, že to bude režírovat mistr Paukert, aby měli jistotu, že vše dopadne dobře. A tak jsem byl obdarován od osudu možností navštěvovat pana Paukerta v jeho domově, když jsme usedali dlouhé hodiny nad scénářem, který jsem psal já a on jej připomínkoval. Všechno dopadlo fajn a bylo na České televizi odvysíláno na začátku roku 2004. Celý pořad jsem moderoval zpaměti – naučil jsem se jména třicítky soutěžících – a byl šťastný, že je možné v téhle zemi, aby měl obyčejný kluk nápad a sen a vše se srdcem na dlani, byť s velkým pracovním nasazením, lze realizovat. Jen se nevzdat a užít si představu, jaké to bude, až na obrazovce České televize složím poklonu mým milovaným blízkým, kteří už dávno nejsou tady, ale jejichž láska dodnes z dávného dopisu z roku 1924 rezonuje.

To všechno mám svázané s Vinohradskou třídou v Praze. Jo a málem bych zapomněl, že ještě jedna věc tady prožívaná měla pro mne veliký význam. Díky ceně Ď dramaturg Českého rozhlasu Dvojka - pan Marko Milanovič – na webu čítával moje články. A tak najednou v roce 2014 přišla nabídka dva roky psát a číst do vysílání vlastní fejetony psané na volné téma. Strašně mne to bavilo a vážil jsem si i občasných pozvání na setkání party fejetonistů ČRo Dvojka, kde jsem si mohl popovídat s „kolegy“, jako například s mistry Gustavem Oplustilem, Petrem Markovem, Kateřinou Lojdovou, Sabinou Laurinovou, Eduardem Hrubešem a dalšími. Moc mne tohle všechno bavilo a byla to krásná zkušenost – sednout a vycucat si z prstu cokoliv s vědomím, že se pak nad tím při poslechu rádia zadumá tisíce posluchačů. A nebylo ani marné sem čas od času na adresu Český rozhlas, Vinohradská 12, 120 00 Praha 2 – poslat fakturu za odvysílané fejetony, neboť i z těch peněz dotuji cenu Ď.

rl

Tuhle partu fejetonistů jsem vyfotil v Českém rozhlase na Vinohradské při našem setkání u příležitosti narozenin dramaturga Marka Milanoviče.

rl

A takhle jsem zvěčnil paní Sabinu Laurinovou, jak Markovi krájela narozeninový dort…

A proč jsem zaparkoval na Vinohradské včera? Kousek směrem nahoru se nacházejí společenské prostory prvorepublikové atmosféry zvané ROYAL, kde jsem měl jednání stran připravovaného projektu „Richardův názorový harém“, který zase nemá jiný úkol, než podporovat cenu Ď. A možná bavit lidi kolem, pokud se takoví najdou. A bavit mne. Tedy dokud mi bude v životě umožněno makat na tom, co si vymyslím a co mne baví. Je to těžká cesta, ale nádherná a zatím to vypadá a kéž – i dlouhá – možná ještě delší, než předlouhá Vinohradská. Všem nám přeji, abychom si na našich činnostech mohli najít to, co nám dává smysl nebo nás baví. A že to tak je, si třeba uvědomíte, až vstoupíte do ulice, v které jste toho prožili hodně, ale zatím jste neměli důvod o tom přemýšlet.

22. 9. 2017

foto, text - Richard Langer

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved