RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1.díl / Ples AČR na Hradě

2.díl / Jak se vaří v hotelu Martina Straky

3.díl / Jednání na Hradě

4.díl / Když beton není jen drink

5.díl / Na kávě v Grandhotelu PUPP

6.díl / Výstava šperků ze skla v Novém Boru

7.díl / Ve Zlíně je každá první žena krásná

8.díl / Velikonoční Tábor

další díly 40 výletů s i40 - zde

40 výletů s i40 …5.díl / Na kávě v Grandhotelu PUPP


Když byla naše Markétka na měsíc v lázních v Karlových Varech, bylo jí necelých patnáct, vydal jsem se za ní a pozval ji na kafe. „Kam tati ve Varech na kafe?“ – Ptala se, aby ihned dostala přesvědčivou odpověď: „Když už jsem jednou za čas v Karlových Varech, tak musím na kafe do Puppu….“ – A než jsme tam procházkovým krokem došli, vysvětlil jsem proč.

rl

Grand Hotel Pupp je hotel, v němž se odehrálo hodně v rámci rodiny. Poté, co dědečkovi Štěpánovi stát sebral Hotel Langer v Lázních Darkov, byl nějaký čas šéfkuchařem právě v Puppu. Později, sem chodil můj táta do tanečních. Ještě později se zde konaly magické mezinárodní festivaly Magiáles Šari Vari, na které jsme celá rodina jezdili, protože amatérské kouzlení byl náš společný koníček. V osmdesátých letech tu měla maturák moje sestra a vlastně dost osudový, protože se na něm seznámila s manželem. Těsně po revoluci, když se hotel navrátil majitelům, jsem prvně v Puppu spal, protože nás s kamarádem Markem najali jako baviče na slavnostní večer pro nové majitele. V roce 2002 jsme zde bydleli s manželkou Jitkou pár dnů v překrásném apartmánu, v němž měl původně spát sponzor filmového festivalu – ředitel Královského pivovaru Krušovice Pavel Gregorič, ale ten, protože nemohl, přenechal pobyt na festivalu se všemi výhodami sponzora jako dárek mně, jakožto v té době dvornímu moderátorovi mnoha akcí tohoto pivovaru. A konečně jsem zde v posledních letech i moderoval pár společenských akcí, takže vím, co to znamená, když se řekne: „Pupp je Pupp…“

rl

Tak jako si vychutnávám procházku s Elzou lesem, či endorfiny roztahující se tělem při štípání voňavého dřeva u chalupy - tak jako mi chutná pstruh opečený na obyčejném ohni za chalupou, sedě u toho v trávě opřen o Elzu, stejně tak si rád vychutnám, byť kratičké zastavení v lesklých Karlových Varech, projíždím-li tudy a mám-li půlhodiny čas navíc, jak se mi to stalo minulý týden. Vlastně mne baví vytvářet sám sobě překvapení, vždyť dávno mi došlo, že každý máme šanci si denně nadělit hrnec radostí, bez ohledu na peníze nebo vůli druhých. Tu schopnost nosíme v sobě - jen nadzvednout pokličku a je jedno, jestli se budeme kochat v lese nebo v luxusním hotelu, jde o to, jestli se kochat životem chceme. Nasbíranou energii pak můžeme předávat dál…

Juknu na hodinky a je mi jasné, že při cestě z Prahy do mého rodného Karlovarského kraje, kam jsem jel toho dne nikoliv jako moderátor nebo organizátor, ale jako realitní makléř představit klientovi průmyslové pozemky o rozloze 162.000 m2 k prodeji - kafe ve Varech stihnu. A kde jinde, než v Puppu!

Šinu si to po dálnici s „i40“ a říkám si, že by nebylo marné v rámci „40 výletů s Hyundai i40“ zaparkovat na parkovišti před Puppem tam, kde parkoval při natáčení slavného filmu sám James Bond. To je taková ta scéna z filmu Casino Royale, jak Jamese otráví a on si venku před hotelem v autě píchne do srdce injekci. Představuji si, jak zaparkuji na shodném místě jako James Bond a elegantním krokem vpluju do Puppu, dám kafe, pokochám se, s úsměvem světáka zaplatím a zase se vypravím na další cestu všedního dne. Ale ouha!

rl

Kdesi za Prahou jsem ještě stihl zahnat hlad řízkem se salátem. Jen tak narychlo a už si to pálím směr Karlovy Vary. Jenže rychle se netočila jen kola u vozu, neboť po chvíli mi bylo jasné, že se po salátu roztočilo do rychlých obrátek i moje trávení. Vše gradovalo s příjezdem do Karlových Varů. Jako na smilování jsem čekal na okamžik, kdy zaparkuji před Puppem a v kýženém hotelu si kromě kávy hlavně ulevím. Kdo nezažil, nepochopí, co jsou to za muka, když vystoupíte z vozu a víte, že když uděláte krok, je konečná. Kolem elegantní turisté, ponejvíc slyším japonštinu, italštinu a angličtinu. Odpočinkovým krokem zdolávají krásy Karlových Varů a pokud jsou již za velkými okny restaurace Grandhotelu Pupp, s bílými ubrousky přes kolena, elegantními pohyby vkládají do úst krmi na luxusních vidličkách napíchnutou. Tak ti všichni na mne koukají, cože to mám s nohama a tělem vůbec. Sunu se po milimetrech, vypínám páteř vzhůru, kroutím nohy přes nohy a bojuji s každým krokem. Z budky hlídaného parkoviště vyjde pán: „Co se vám stalo?!“ – S vytřeštěnými zraky, nemohouc ani mluvit nahlas, sípnu: „Kde je nejbližší WC!“ – Jeho ruka ukáže, jeho tvář se usměje a oči jakoby dodaly: „Je to sice nejblíž, ale jak tak na tebe koukám, pro tebe je to pořád daleko!“ – Žádný elegantní krok Jamese Bonda! Žádný úsměv světáka. Byl jsem rád, že jsem se na místo spásy dosunul.

rl

Ale pak už byla pohoda! Přátelé! Co vám budu povídat! Znáte ten pocit?! Když jste v pohodě?! Jo, tak takový pocit se linul mým tělem. Vstoupím do kavárny v Grandhotelu Pupp a objednám si espresso. Když jsem tu byl s Markétkou, svěřil jsem se, že tu kdysi byl můj dědeček šéfkuchař a pan vrchní tehdy nedal jinak, než že nás hotelem provede. Dnes jsem neříkal nic, jen usrkával kafe a snažil se nenápadně vyfotit tuhle pohodu přes zrcadlo, ale jedna ze servírek mne zahlédla a usmála se, jak se snažím sám sebe zvěčnit. Pokrčím rameny a úsměv vrátím. Nebyl to ale úsměv světáka Jamese Bonda, nýbrž obyčejného spokojeného chlapa, kterému se před chvílí povedlo to, co když by se nepovedlo, tak pak by tady už sedět nemohl…

rl

rl      rl

Pak jsem se jal vyfotit vstupní dveře do hotelu, kterými při filmových festivalech procházejí hvězdy. Tenkrát, v roce 2002, jak jsme tady s Jitkou bydleli, venku u dveří čekávali fotografové. Vyšla hvězda a než usedla do Mercedesu, cvakaly spouště o sto šest. Od Pavla Gregoriče jsme měli kartu váženého sponzora, takže i pro nás byl k dispozici Mercedes, ale když jsme vyšli ven my, fotoreportéři pouze objektivy nadzvedli a jakmile zjistili, že nejsme třeba skladatel Karel Svoboda, který šel chvíli před námi, bez zájmu objektivy zase sklopili :-)

rl

Ovšem ty největší hvězdy, které kdy prošly těmito dveřmi, mají před hotelem v dlažbě destičky s vyrytými jmény. Byl jsem zrovna svědkem, jak italský průvodce skupince turistů předčítá tato jména. Když přečetl jméno prezidenta Václava Havla – dodal také, že to byl prezident a bylo vědět, že má radost, že mohl ukázat, že to ví.

Autentické video nahrané na můj mobil z následných chvil před hotelem si můžete prohlédnout zde:


Všeobecně panuje pocit, že je Grandhotel Pupp natolik luxusní, že pro běžného našince zde není přijatelný ceník. No, myslím si, že spousta lidí, kteří kouří a denně prokouří víc, než mne zde stálo parkování a espresso – by mi dokázalo říct: „Tak na kafe v Puppu nemám!“ – Každý podle svého, ale je fakt, že sem nejezdím často, ale když, tak pak právě sem…

A pak, nejezdím tam jen na kafe, ale hlavně pro nostalgii kříženou s nadšením pro vše budoucí. A je fuk, zda zítra budu štípat v rozdrbaných džínech u chalupy dřevo nebo budu mít na sobě smoking při moderování plesu. Každá naše životní poloha, je-li z vlastní vůle a přináší-li radost a jiným neškodí, případně udělá jiným taky aspoň trochu radost, je dar.

1. 4. 2017

Richard Langer

foto, video, text RL


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved