RICHARD   LANGER - 28. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
GALERIE zákulisí ceny Ď – 12. díl:

„Ochranná známka ceny Ď a první partner“

Jakmile bylo na sto procent jasné, že se první ročník ceny Ď skutečně uskuteční na historické scéně Národního divadla 11. 6. 2001, na čemž jsem pracoval od okamžiku nápadu 11. 6. 2000, zavítal jsem na Úřad průmyslového vlastnictví v Praze přihlásit ochrannou známku ceny Ď.

Prosadit vizi ceny Ď nebylo snadné. Její plánovaný rozměr, dopad a pojetí z ní dělalo, úhlem mého pohledu a znalosti tehdejší doby a stavu v naší společnosti, jakéhosi raziče nového směru uchopení vděku za mecenášství a dobrodiní navzdory povšechnému narážení na nezájem o nebulvární, nelesklou, lidskou akci, která přece: „Nemůže bavit a nemůže dlouhodobě fungovat…, když se tváří tak formálně, účelově.“ – Jak vysvětlit, že její atmosféru vidím, cítím a vím, že je to to pravé ořechové…? Jedině tak, že za tím půjdu a dokážu to, ať to stojí, co to stojí a mne to od podzimu 2000 do jara 2001 stálo mnoho set tisíc korun, které jsem neměl a čerpal je z půjček, jež jsem řádně splácel ze všech svých dalších aktivit na volné noze. Prvotním výdajem bylo vlastně to, že jsem na tom makal celé měsíce od rána do noci, jezdil po republice, psal všude možně, přesvědčoval… a neměl vlastně v tom období téměř žádných příjmů, když jsem čas věnoval hlavně tomuto, z čehož nečišela ani koruna a když, tak nákladová.

Největším problémy byly tři. První spočíval v mé osobě, která neměla vazby na politiku a bohaté firmy a případné sponzory a spolupracovníky odrazovala moje nezávislost a snaha něco vybudovat, přestože jsem byl v jejich očích „chudý“ – neboť řada bohatých firem zná a ví, když něco organizují a mají na to peníze, že i tak to může být náročné a nemusí to dopadnout dobře, takže já coby obyčejný kluk z Plzně, který má vizi a zárukou její realizace je nadšení a touha, jsem moc bodů v oblasti důvěry hned tak nenasbíral. Proto jsem si bral půjčky, aby všichni věděli že nechci jen po sponzorech, aby ceně Ď věřili, ale chci to také po sobě samém.

Druhý problém pramenil v nechuti podílet se na něčem, co vypadá až moc zodpovědně, neboť „zodpovědnost“ je na první pohled nudná. A je to fakt, se kterým nic neuděláte. Mám pár kamarádek, od nichž z popovídání o životě vím, že když mají doma spolehlivého chlapa, který uvaří, v práci uspěje a pošle za prémie rodinu k moři, zatímco on maká dál, je pozorný ke tchyni a tak, nu tak takový chlap ony ženy občas nudí a pošilhávají po takovém tom „uličníkovi“, s nímž se nudit nebudou, i když budou v případě vztahu s ním dostávat takzvané „kapky“. Jednoduše to shrnu – přílišná čirost myšlenky projektu na první pohled téměř nikoho nevábí. Ale jak jsem sledoval firmy a média kolem sebe, říkal jsem si, že nejde jen mít za cíl vydělat peníze a současně kvůli tomu místy až dekultivovat prostředí v němž žijeme (vždyť se to v budoucnu obrátí proti mě samotnému a moje děti a vnuky to zásadně zasáhne), když musí existovat možnost tyhle dvě věci spojit, alespoň trochu…

A třetí problém byl název ceny Ď, který jsem zvolil a trval na něm. Toho času se ponejvíc volily názvy projektů v angličtině, aby to znělo světově, ačkoliv šlo kolikrát o lokální akce. Spatřoval jsem v názvu projektu soustředěného do jednoho písmena Ď pointu v tom, že tohle písmeno ihned vyjádří smysl ceny – dle lidového českého rčení: „Tak ti ď!“ – Když někdo hovorově někomu poděkuje… a navíc se mi zdálo fajn, že samo o sobě je písmeno Ď hezké písmeno, připomínající mi dámu s korunkou. Ale většina oslovených lidí název projektu „cena Ď“ nekvitovala. Bylo mi vyčítáno ono „až moc česky znějící Ď“, jakoby dětinské, prachobyčejné. Dokonce ještě při pátém ročníku jeden ze známých podnikatelů cenu Ď odmítnul v Národním divadle navštívit právě pro její název. Doslova se nechal slyšet, že to musí být pěkná ptákovina, když se to tak divně česky jmenuje…

Vše má svůj čas. Cenu Ď přijal hned při druhém ročníku pan prezident Havel, stejně jako při devátém. Cenu Ď za těch 18 ročníků přijaly firmy jako Komerční banka, ČSOB, Vodafone, Renault ČR, Škoda Auto atd. Mezi držiteli ceny Ď kromě lidí z běžného života jsou i jména jako paní Věra Čáslavská, Dominik kardinál Duka, či norský předseda vlády pan Jens Stoltenberg (pozdějsí generální tajemník NATO). Všichni jmenovaní cenu Ď přijali – neříkám dostali, ale přijali. Neboť „dostat“ ještě neznamená „přijmout“ a u takových osobností se stává, že když se doví, že by měly takovou cenu převzít, nejprve si zjistí, co je zač, jakou má historii, kdo za lidi, instituce a firmy za ní stojí, poněvadž přijmutím ceny Ď ji veřejně vyjadřují důvěru a zpětně to pro tuto cenu znamená chtě nechtě referenci. Vždyť norský předseda vlády, který cenu Ď dostal za zvládnutí těžké situace po teroristickém útoku v Norsku, ve své domovině široce vnímaný jako čistý politik a skvělý člověk, do kamery prohlásil: „Je mi ctí převzít tuto cenu!“ – video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=CYFOpLrZhyk, přičemž jsme přes norskou ambasádu za pomoci prezidentky Stonožky paní Jensen a za pomoci pana kardinála Duky téměř půl roku jednali, zda ano, či ne, bude „cena Ď za morální vzor v zahraničí 2012“ panem Stoltenbergem přijatá.

A teď se vrátím k 28. březnu 2001, kdy jsem byl objednán na jednání o případném mediálním partnerství v Týdeníku Květy u tehdejšího šéfredaktora pana Jiřího Vávry, kterého jsem neznal a skutečně, jak to dělávám, oslovil jej e-mailem jako kdokoliv jiný. Na jaře 2001 se mi nejvíce nedostávalo finančních prostředků. Měsíčně mne vše kolem ceny Ď přišlo k padesáti tisícům a příjmy nulové. Pár lidí okolo mi říkalo, ať na ochrannou známku nechvátám, že to sice není ranec zaplatit 4.000,- Kč za její přihlášení, ale peníze to jsou a měl bych počkat, jak se první ročník uchytí. Odmítal jsem to, protože právě tím bych ukázal, že sám ceně Ď zcela nevěřím. Měl jsem ji promyšlenou od á po zet a naopak jsem se bál, když jsem v představách viděl, jak funguje, že ji někdo okopíruje a pokud zjistí, že nemám název chráněný, tak si ho, jak to někdy bývá, uzme.

Přihlášení ochranné známky jsem odkládal, co to šlo, avšak když jsem šel na první jednání s médii a projekt měl jít otevřeně ven do světa, nedalo mi a ještě před návštěvou Květů, jsem pár hodin předem, navštívil Úřad průmyslového vlastnictví a „cenu Ď“ za 4.000,- Kč přihlásil. Očekávání jsem v Květech neměl žádná, byl to první oslovený mediální partner, takže jsem nemohl spoléhat, že zrovna tady zaboduji, ale ono se to stalo. Najednou po mnoha a mnoha měsících všechno to, co jsem barvitě na jednáních líčil a mnohde se mi smáli, že jsou to jen iluze nezkušeného kluka z Plzně – bylo na stránkách proslulého týdeníku, majícího po staletí seriózní nádech. A tak si v „Galerii zákulisí ceny Ď“ dneska dovolím sáhnout po fotokopiích z těch hektických dní při vznikání ceny Ď:
Potvrzení o přihlášení ochranné známky „cena Ď“ z 28. 3. 2001.

Cena Ď

Článek na dvoustránce v Týdeníku Květy věnovaný ceně Ď ještě před konáním finále v Národním divadle.

Cena Ď

Cena Ď

Článek v Týdeníku Květy přinášející ohlédnutí za finálovou ceremonií prvního ročníku ceny Ď.

Cena Ď

Dnes vím, že bylo dobře zavčasu cenu Ď na Úřadu průmyslového vlastnictví přihlásit, neboť v dalších letech se začaly objevovat podobné projekty, byť menšího rozsahu, ale jakoby dle vlastních slov o sobě psaných prestižní, ba velmi prestižní, kde jsem často postřehl, že některé věty na webech těchto projektů mi náramně připomínaly moje věty, při prvním ročníku vyslovené nebo někde veřejně napsané. Dokonce jsem se potkal s jedním manažerem jedné firmy, který si hlasitě posteskl: „Kdo by to do vás řekl?! Navenek jste takovej naivka, ale ochrannou známku na cenu Ď jste si přihlásil…!“ – Z čehož jsem lehce vydedukoval, že se zajímal o to, zda je ochranná známka „cena Ď“ přihlášena a zda je dokument vedený na úřadu v platnosti. Tudíž, pokud se o to někdo zajímá – má k tomu důvod. A protože jsem toho pána znal, pochopil jsem, že tím důvodem, nemohlo být nic jiného, než zkusit „cenu Ď“ přihlásit na sebe.

Jedno ale ti, co si přisvojují nápady druhých, nevědí. Nápad je jen půlka projektu. Druhá je realizace. A od jejího pojetí je odvislá výsledná atmosféra projektu. Realizace, aby byla atmosféra taková, jakou máte ve svém nápadu v představách, musí jít ruku v ruce s tím, kdo nápad vymyslel. Jinak se bude jednat o úplně jinou akci…

12. 10. 2018 Richard Langer

foto archiv ceny Ď



další díly GALERIE zákulisí ceny Ď - zde

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2018 All rights reserved