RICHARD   LANGER - 29. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
GALERIE zákulisí ceny Ď / 40. díl

„Ohromné překvapení při lobování za cenu Ď“



Dvacet let jezdím křížem krážem republikou za produkcí a lobováním za projekt ceny Ď. Nacházím pochopení, odmítnutí, rozhořčení, že je nezávislá a nepoplatná, radost, že je právě taková a mnoho různorodých dojmů, poznatků a zkušeností. Minulý týden jsem byl takto v Sokolově, abych požádal starostku o převzetí záštity nad krajskou cenou Ď. Těšil jsem se tam už jen proto, že Sokolov je mé rodné město, ale jinak jsem pražádnou vazbu na paní starostku neměl, osobně ji neznal a nic o ní nevěděl.

Na schůzku jsem čekal nějaký ten týden, jak to bývá u vytížených osobností. A když se čas nachýlil, pracovně nadupaný den předem se protáhnul až do noci. Ještě v půl druhé v noci jsem seděl (od předešlého rána) u počítače. Akorát jsem psal střihový scénář a komentáře pro televizní seriál Potraviny z domoviny (11. díl o kalamitě hrabošů), což je činnost, z níž také dotuji svůj hlavní životní projekt „cena Ď“, když mi začala padat víčka. Bylo jasný, že ač je termín odevzdání scénáře na hraně, nedá se nic dělat a jdu spát. Nazítří mne v deset dopoledne, 150 km od chalupy v Pošumaví, tam na Karlovarsku, čeká jednání o záštitě nad cenou Ď v Karlovarském kraji, na které se těším, ale na něž nebudu vyspaný a odpočatý, takže mne napadá napsat mail, omluvit se a poprosit o přeložení termínu schůzky, nejspíš na leden – ale to je pozdě, to už musím mít tyhle náležitosti krajských kol dořešené - tudíž nápad přeložit jednání, byť by byl fajn i pro možnost ranního pokračování v psaní střihového scénáře, ihned zatratím.

Budík zvoní v 5.30 hodin. Dám naší Elzopse jídlo, připravím zátopy do krbů, nanosím na večer špalky, skočím do sprchy, hodím na sebe nažehlenou světlou košili, sbalím počítač, myš, papíry s poznámkami k psaní scénáře tv pořadu, sednu do auta a jedu. Cestou chytnu 7 traktorů, dva vlečící se kamiony, jednu kyvadlovou dopravu kdesi mezi dálnicí a Mariánkami, takže volám na městský úřad v Sokolově a prosím o omluvení cirka 5 minut zpoždění. A pak zakrátko vstoupím do velké pracovny, kde mne vítá paní starostka. Dostanu kafe a hlavně prostor, abych mohl vyprávět, proč prosím o převzetí záštity nad krajským kolem ceny Ď pro rok 2020 právě tady. Jenže se rozhlédnu a spatřím něco neuvěřitelného. Na pracovním stole paní starostky hrdě stojí celostátní křišťálová cena Ď: „Paní starostko, ale vy máte na stole cenu Ď!“ – Ona kývne: „Ano, jsem na ni hrdá! Dostala jsem ji v Národním divadle v roce 2016 za moji charitativní činnost. To jsem zdaleka ani netušila, že jednou budu starostka.“ – Usměji se překvapeně, zvednu obočí: „Ale to vám tedy o ceně Ď nemusím nic vyprávět, znáte ji z vlastní zkušenosti!“

Dívali jsme si do očí, zatímco se mi v mysli promítaly roky práce na ceně Ď, někdy se jevící jako beznadějné, když člověk narazí na takové lidi, kterým mecenášství a dobrodiní nevoní, případně v téhle branži dělají něco podobného, co já, ale někdy jen pro osobní body a mne vnímají jen za nežádoucí konkurenci pro moji nezávislost a fakt, že cenu Ď jsem schopen klidně organizovat „na ekonomický mínus“, když jsem spoustu let bral a splácel úvěry ze všeho, co dělám, aby vůbec existovala. Někdy někomu vadí, že myšlenka může fungovat jen svou silou a ne politickým rozhodnutím, strategií, výhodností. Pro mne bylo vždycky na prvním místě motivací to, že každý ročník dopadl krásně a byl pro jeho účastníky smysluplný. Ekonomika je pro mne věcí druhotnou, třebaže důležitou. Ale právě tahle moje posedlost často děsí, hlavně ty, kteří se schovávají hezkými slovy za prázdné činy. Tady, v téhle pracovně paní starostky, jsem beze slova, v podstatě věděl, že můj protějšek k jednání, moc dobře cenu Ď zná a moc dobře ji rozumí.

Je to překrásný pocit. A po něm stejně překrásně zaznělo: „Bude mi ctí záštitu převzít!“ – Srknu spokojeně kávy a poděkuji.

„A za co jste cenu Ď dostala?“ – Ptám se a beru do ruky mobil, v němž hledám na webové stránce ceny Ď fotogalerii z roku 2016, kde avšak nemohu paní starostku najít, když tuhle jednu z celostátních cen Ď před 3 lety zrovna přebírala. Nakloní se a ukáže: „Tady!“ – „Ale to nejste Vy!“ – „Já seděla v hledišti a protože jsme byli v tom mobilním hospici tým, přebírala to moje kolegyně…“ – Zaostřím zrak: „Ale tu znám!“

V dalších minutách si urovnáme stav věcí. Právě tahle paní z fotky, před 2 lety, s kolegyní, dojížděla k mým rodičům, když můj Táta statečně, ale moc těžce a dlouze odcházel ze světa. Celá rodina jsme se shodli, že se o něj budeme starat doma za pomoci mobilního hospice. Střídali jsme se u něj všichni a v posledních dnech neustále vedle něj někdo seděl a držel ho za ruku. Ani jsem to nemusel vyprávět, protože to paní starostka věděla od kolegyní, s nimiž tyto dny „doprovázení“ tehdy koordinovala. Jenomže až tady, v tuhle chvíli, jí došlo, že šlo konkrétně o mého Tátu, jinak naši rodinu osobně neznala. Se slzami v očích se nadechla: „Víte, tehdy kolegyně řekly, protože u té poslední vteřiny byly, že jste byla vzorová rodina pro doprovázení, že to, co zažily, bylo silné a nezapomenutelné a stále na celou vaši rodinu vzpomínají.“ – Už jsem nemluvil. Nešlo to. Měl jsem oči podlité slzou. Srknu kávy a dodám: „V posledních minutách jsem zrovna Tátu držel za ruku já. Ostatní si ihned sedli okolo. Byl statečný, strašně moc a nebyl sám.“ – „Já vím!“ – Řekla a poté bylo chvilku ticho.

Abych odlehčil setkání ve starostovské pracovně, pohlédnu na letecký snímek města Sokolov: „Tady jsem chodil na základku, tady tohle, tady tamto.“ – Když tu se paní starostka optá: „A jak jste se k ceně Ď dostal? Je to krásný projekt! Kde se ve vašem životě vzala příležitost spolupracovat právě na ceně Ď?“ - „No, jsem autor, pořadatel, ten, kdo za všechno s cenou Ď odpovídá. Jediné, co mi nepřísluší je rozhodovat o udělených cenách, to je úkol nezávislých městských, krajských i celostátního Kolegia. Takže jsem jen ten, kdo to vymyslel, dal tomu systém, pravidla a kdo na tom s kruhem blízkých dělá, ale ceny udělují ti, co nominují a ti co hlasují, nezávisle na mé osobě.“

Na památku tohoto moc milého jednání jsem se zeptal, zda si mohu vzít od hrnečku s kávou jeden papírový sáček s cukrem. Je na něm název mého rodného města. Města, jehož starostka převzala záštitu nad „cenou Ď v Karlovarském kraji 2020“.

Nedaleko odtud žije moje maminka. Čekala mne s obědem. Ihned jsem otevřel noťas a jal se pokračovat v psaní střihového scénáře. Po částech jsem to rovnou posílal střihači Honzovi do Plzně. Po náramném maminčiným hovězím vývaru, bramborovém salátu a pečeném kuřeti, mi nabízela, ať si zdřímnu. Asi abych se zbavil kruhů pod očima. Já byl ale tak rád, jak proběhlo setkání na radnici, že jsem na šlofíka ani nepomyslel. Dopíšu scénář, poděkuji mamince za oběd a frčím do Plzně, abych s Honzou natočil zbývající komentáře k připravovanému pořadu o hraboších a to podle právě dopsaného scénáře. Domů dorazím za tmy. V tiché chalupě, kolem jejíhož komína se line meluzína, škrtnu sirkou, na níž se ráno připravené zátopy v krbech celý den těšily. Plameny se mohou umlátit o stěny krbovek a doplňují tóny meluzíny jako sehraný orchestr.

Otevřu si pivo, vyndám bramborový salát, co mi maminka dala na večer, protože ví, že ten její miluju. Stejně jako ho měl rád Táta, který kdyby mohl naslouchat dnešnímu vyprávění, by snad ani nevěřil, jak přirozený život může být, i když je krutý i krásný zároveň.

Pak jsem u počítače dělal do dvou v noci a šel spát v půl třetí. Další ráno vstanu v sedm. Klube se jasný den. Vzduch na dvoře pod starým ořechem řeže v nose. Meluzína utichla. A já odpočatý a spokojený dám na kafe, abych se pustil do dalšího pracovního dne, který je stejně jako cena Ď součástí mého života, za který jsem vděčný a jemuž dlužím poděkování: „Tak ti, živote, Ď!“

rl


rl




22. 11. 2019 Richard Langer



další díly GALERIE zákulisí ceny Ď zde

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2019 All rights reserved