RICHARD   LANGER - 28. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Moderátorský zážitek 10. – „Proč pořádám ponejvíc vlastní projekty…“


Jako začínající umělec jsem byl notně naivní. Vyšel jsem z prostředí, kde slovo mělo váhu a poctivost byla naprosto normální. Nepůsobili na mne takhle jenom rodiče, ale i prarodiče. Oba dva dědové, jak Alois na Bořitavě v Orlických horách, tak Štěpán v Kynšperku nad Ohří, byli v místě bydliště vnímaní, byť vedli obyčejný život, jako ryzí člověčí autority, k nimž se chodilo o radu. Když dědovi Štěpánovi stát sebral hotel, nezahořkl a jako klukovi mi řekl, že neměl důvod zahořknout, protože bezpráví se může dít, avšak neznamená to, aby si z něj člověk bral příklad. A pak se usmál: „Dokud máš hlavu a ruce, máš všechno, co pro svou existenci potřebuješ.“


rl


Píšu o tom proto, abych vysvětlil, s jakou naivitou jsem vstupoval do profesního života v oblasti kumštu, myslíc si asi někde hluboko v sobě – aniž jsem o tom tehdy přemýšlel – že každý měl takové dědy a takové rodiče. Takže jsem se srdcem na dlani chválil konkurenty a mával rukou nad tím, když jsem věděl, že někteří z nich telefonují mým klientům, že stojím za starou bačkoru, zatímco oni jsou super a neuvědomoval si, že takových telefonů stačí pár a na pár let od tohoto klienta zakázka skutečně nepřijde.

Beztak jsem byl rozhodnut jít vlastní cestou, jak tomu říkal můj táta: „Jsi jako já sólokapr!“ – Takže mi to bylo fuk, o což víc, jsem asi některé lidi rozčiloval. Ale nebýt toho, nenapadla by mne třeba ani cena Ď…, která je ze 100% jen z mé autorské dílny a vše o ní už 19 let rozhoduji jen já. Na počátku jsem ale svoje nápady nabízel jiným, než mne to přestalo bavit a řekl jsem si: „Ne, vytvořím si svůj svět“. Ale k tomu jsem musel dozrát, neboť…

…kromě jiného stalo se, že jsem sedl a napsal námět a scénář k televizní soutěži. Hrál jsem si s detaily, nadšeně otřel orosené čelo po desítkách hodin sepisování a pilování point, vše vložil naivně do obálky a odeslal do jedné televize. Za pár týdnů obdržím zprávu, že pojetí této soutěže se nehodí do programové koncepce vysílání a s poděkováním jsem byl odmítnut. Asi za půl roku žasnu, když na jiné televizi zřím soutěž mající nikoliv nápadně, ale zřejmé prvky a pointy mého námětu a zpracovaného scénáře, jako přes kopírák.

…nebo se také stalo, že jsem byl vyzván jednou dramaturgyní jedné televize, abych sepsal námět na nový pořad. Bylo nás víc, aby se pak vybral ten nejlepší. Už jsem ale tušil, že aby mohla „vybrat“ ten, na němž měla osobní zájem, musela mít k tomu ještě pár dalších námětů, aby bylo navenek „spravedlivě“ z čeho vybírat. Po mnoha zkušenostech, přestože jsem slíbil, že námět napíšu, se mi nakonec o víkendu nechtělo sedět u počítače a místo toho jsem vyrazil s rodinou na výlet. V následujícím týdnu se s onou dramaturgyní potkám a ona mi začne děkovat: „Teda Richarde, moc díky za zaslaný námět, fakt super, ale bohužel, vybrala jsem jiný…“ – Nepředpokládala, že bych promarnil příležitost, že něco tuším a tak aniž by se podívala do mailu a zjistila, že jsem nic neposlal, rovnou děkovala za úžasný námět, který kdyby jí přišel, by beztak ani nečetla.

…nebo kdysi dávno, jsme s kamarádem oslovili známou osobnost ze showbyznysu s námětem na televizní vystoupení. Jeho jméno nám bylo zárukou serióznosti, stejně jako náš obdiv k jeho umění. Nicméně, když jsme chtěli po televizi uhradit autorská práva, dověděli jsme se, že onen umělec to udělal za nás. Dodnes skvěle funguje…

…jo a mohl bych psát a psát dál. Ale už nechci. Oproti tomuhle jsem se setkal totiž také s řadou skvělých kumštýřů a lidí v médiích působících, s nimiž jsem ledacos pracovního prožil a stálo to jak za profesní, tak životní zkušenost. Byli to poctiví profíci…, ale nestačilo to na to, abych jen na setkávání s nimi spoléhal.

Vadilo mi, že pokud chci fungovat jako dodavatel projektů, musím se stále setkávat s některými lidmi, kteří za to nestojí - že musím získat přízeň lidí, kterých si vlastně nevážím. K tomu mi došlo, že i když narazím na skvělé lidi, tak se stále někoho ptám na jeho názor na můj námět. Že o tom, jak se případně zrealizuje, rozhoduje celá řada lidí, kteří do toho vnášejí své nitro, což je normální, jsou za to placení – tak to musí dělat - ale když nad něčím přemýšlím rok a pak někdo během dne vyškrtá to a tamto, dodá tam zase něco odjinud a tak a jinak, jen proto, že ho za to platí a ne ku prospěchu projektu – tak projekt už nemá hlavu a patu, jak jsem ho sepsal a možná bude fungovat, ale určitě nebude mít onu atmosféru, jakou jsem mu chtěl dát já a tím to pro mne začíná ztrácet smysl.

Od roku 1990 jsem na volné noze, ale vše, co jsem dělal, jsem dělal s někým z části nebo napůl. Prvním zcela samostatným projektem, do něhož jsem se pustil jako pořadatel sám, byl v roce 1997 Mecenáš klub. Na přiložené fotografii z roku 1996 o něm možná akorát přemýšlím… Ale, pak jsem tenhle projekt po realizovaných více než 100 akcích - přetransformoval na cenu Ď. Nápad pořádat „cenu Ď“, jsem dostal 11. 6. 2000 v Chorvatsku, v 6.00 ráno, na pláži po dopité láhvi červeného vína. Pamatuji si to přesně - nápad mi břinkl do hlavy během vteřiny. A v tu chvíli jsem věděl, že se to bude jmenovat „cena Ď“, že oslovím Národní divadlo, že to bude probíhat tak a tak a atmosféra tam bude taková a taková. A nikoho jsem do toho nenechal zasáhnout, nikomu jsem scénář nenabídl k realizaci a ani neprodal. Některé firmy, které to chtěly později koupit a změnit koncepci k obrazu svému neuspěly. A tak už devatenáctým rokem pořádám a moderuju cenu Ď. Podle svého. A to díky tomu všemu, o čem jsem shora psal. Není nad to rozhodovat o svých nápadech sám. Ne vždy to jde. Ale některé si to fakt zaslouží – do té doby, než najdete shodně uvažujícího nástupce.

Když jsem ve zpravodajství televizí nebo rádií zodpovídal dotazy redaktorů, proč jsou taková a maková pravidla ceny Ď a jak to funguje když…, a tak podobně – všiml jsem si respektu těchto redaktorů, neboť to nebylo tak, že já bych jim něco nabízel, aby o tom mluvili. Léta jsem to budoval s pomocí stovek a stovek lidí, s ohromnou podporou manželky Jitky, která na tom odmakala tisíce a tisíce hodin, s pomocí dcery, rodičů – a najednou oni sami se ptají a zvou do vysílání, aby o naší práci informovali. No, trvalo to spoustu let, ale přišlo to… a to i díky tomu, že to zprvu nešlo hladce, poněvadž bych se asi na složitější a riskantnější cestu jinak nedal.

Text, fotky - archiv: 27. 9. 2018 Richard Langer


další díly MODERÁTORSKÉ ZÁŽITKY - zde














RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2018 All rights reserved