RICHARD   LANGER - 28. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Moderátorský zážitek 6. – „První zkušenosti z natáčení se podnes usmívám“


rl


V sedmdesátých letech měla televize neuvěřitelnou sílu. To nebylo jako dneska, že potkáte na ulici známou tvář a je vám to fuk, protože známých a povědomých tváří je oproti tenkrát násobně víc. Vždyť ani všechna média jeden nemůže znát. To tehdy, když mi bylo osm let, Československou televizi, znal každý. Páteční a sobotní večery se jen tak nenechalo ujít vysílání snad v každé rodině. Když se někdo mihl v telce, mluvilo se o tom roky…

V roce 1976 jsem prvně veřejně, coby capart z první třídy ZDŠ, vystupoval jako kouzelník na školní akademii v Habartově na Sokolovsku. O rok později jsem se už účastnil mistrovství republiky v Prešově. Toho roku se také konal Mezinárodní magický festival v Karlových Varech zvaný „Magiáles ŠARI-VARI“. Ke všemu mne přivedl táta, šprýmař a milovník dobré nálady, který kouzlení pochytil od kamaráda na vojně. Tím, že jsem byl malej, jsem se učil rychle. Hlavně jsem rozčiloval pár dospělých kouzelníků, že jsem v nejtěžší magické disciplíně - v manipulaci, záhy zvládl předvádění tradičního kouzla s míčky – chicago triku. V Prešově prosadili, abych nebyl bodován dohromady s dospělými, poněvadž bych jich hodně přeskočil v celkovém pořadí: „Prý se těžké triky pro děti nehodí!“ - Ale mně to bylo fuk.

A když na Magiálesu, kam jsme se onoho roku 1977 jeli s tátou jen podívat (o rok později jsem tu už soutěžil), natáčela reportáž o festivalu Československá televize, kdosi mne doporučil, abych jako malej kluk zvládající chicago trik něco málo taky před kamerou předvedl. Režisér si mne postavil do parku nedaleko Grand hotelu Pupp. Táta spokojeně usedl na lavičku a z dálky mne dirigoval. Za půlhodinku bylo hotovo. Táta měl nervy, režisér měl nervy, jen já byl v pohodě. Byla to pro mne hra a jako malého kluka mne žádná nervozita nebo odpovědnost netrápila.

O to víc mi přišlo divný, když za nějaký čas, když se měl pořad vysílat, naši telefonovali na všechny strany. Táta volal sestře do Havířova. Maminka svým rodičům na Bořitavu v Orlických horách a to do kravína, kde byl nejbližší telefon a odkud byla zpráva mým prarodičům doručena. „Celý“ Habartov toho večera „povinně“ zapnul televizi…

Cena Ď


…já spíš přemýšlel o tom, jak bylo zvláštní, že jsem si chvíli hrál před kamerou s kouzly, pak nás zavolali do jakési pojízdné kanceláře na korbě náklaďáku a já vyfasoval svůj první honorář za odvedenou práci v oblasti kumštu ve výši 50,- Kčs.

Vždyť to byly strašně velké prachy! Na dvoutýdenní školu v přírodě, kam jsme ze Sokolovska dvakrát ročně od školy jezdili, jsem dostával z domova kapesné třicet kaček. A teď najednou za „nic“ pajcka! Dodávalo mi to pocit dobře odvedené „práce“ a v celé rodině to navozovalo atmosféru bez pochyb o tom, že když mi dali takovej majlant, nemohou to neodvysílat. Vlastně to nikoho ani nenapadlo.

Byla to doba, kdy zapnutá kamera vzbudila u laiků dojem, že co natočí, to se i odvysílá (no, ještě dneska si to někteří myslí a pak jsou zklamaní, že se v reportáži nenajdou). Nevím, co bylo tehdy příčinou, že zrovna moje kouzlení vystřihli komplet celé…, ale když o tom teď píšu, usmívám se. Nikdo z rodiny tomu nerozuměl. Teta z Havířova ještě večer volala zpátky a omlouvala se, že to prošvihla, když na moment odešla na záchod. „Celý“ Habartov se divil… a pro příště se tak u nás doma vědělo, že dopředu je lepší nic neříkat.

A dneska? Většina rodiny se ani nedívá na věci, kde se objevím. A já už vůbec. A protože ani nemám televizi, tak žiju v jakési iluzi, že se neobjevuji nikde a je mi tak dopřáno žít zcela soukromý život. I když jsem miliardkrát méně známý než ti nejznámější, přesto mi lidi píšou dopisy, oslovují mne v obchodě a na chodníku, píšou mi zprávy přes FB a tak. Vlastně se pokaždé divím, co je k tomu vede, když sám ony pořady nesleduju, protože už 11 let nemám anténu. Něco jako kuchař, kterého baví vařit svíčková, ale sám si ji nedá.

Co je ale pro mne důležitý je to, že stejně jako tehdy, když mi bylo 8 let, tak i dnes – mne natáčení baví. Když jede kamera, musí člověk napnout všechny závity v mozku a díky tomu v tu chvíli tak nějak víc ví, že žije. Kdo ten pocit zná a umí si jej užít, ví.

Text, fotky - archiv: 13. 9. 2018 Richard Langer


další díly MODERÁTORSKÉ ZÁŽITKY - zde














RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2018 All rights reserved